Je to o budoucnosti tvých dětí

ODKRÝVÁNÍ MÝTŮ, KTERÉ
SE TÝKAJÍ
SEXUÁLNÍ ORIENTACE

Pokud nejste Švéd nebo nežijete ve Švédsku, klikněte zde. Dozvíte se něco o pozadí těchto internetových stránek.

Mám naději, že následující informace k vám promluví svou otevřeností. Jejich záměřem není někoho zranit. Je to zájem o naše děti a vnoučata, který mě nutí, abych vynesl pravdu na světlo tak, jak jsem se ji dozvěděl.


VAROVÁNÍ!
Tyto webové stránky NEJSOU pro děti. Některé z materiálů, které jsou zde uveřejněny, jsou vzaty z oficiálních internetových stránek přední homosexuální organizace ve Švédsku, RFSL, která je štědře podporována z peněz daňových poplatníků. Materiál je z přirozenosti velmi obscénní a laciný. Je zde uveřejněn z následujících důvodů:
1. Je to příklad toho, co si musíme my Švédové nechat líbit a co se financuje z našich daní. Navíc je to varovný příklad toho, co se může stát národu, ve kterém se nekontrolovatelné sodomii dá privilegované postavení.
2. Jeho záměrem je ukázat starostlivým rodičům životní styl, před kterým by měli chránit své děti.
3. Znepokojeným pracovníkům ve zdravotnictví článek ukáže, proč je za dveřmi další vážná sexuálně šířená epidemie. Jak uvidíte a pochopíte, mnohé z análních praktik – kterými se zaobírají víc než dvě třetiny mužských homosexuálů – mají dalekosáhlý dopad z hlediska veřejného zdraví.

Pamatujte si, že mravně zkažený způsob života – tak nápadně a bezostyšně prosazovaný RFSL nejen na jejich vlastních webových stránkách, ale i v materiálech, které šíří – je něčím, co je částí učebních osnov na našich veřejných školách. Uvidíte, jak špína a oplzlost přetékají. Pro většinu lidí jsou nepochybně materiály RFSL velmi nechutné a odporné. Ale zranitelné děti, které jsou v našem středu a které často bojují s problémy týkajícími se pohlavní identity, když přijdou ze školy domů a jdou na webové stránky RFSL, nejsou jim tyto materiály ničím jiným než pornografií.

Pokud se chcete úplně vyhnout odkazům na materiály RFSL, najdete tu dostatek informací. 


Nedávné zprávy:
Jedním z bodů programu během Pride festivalu ve Stockholmu, který se konal minulé léto, byla panelová diskuze s představiteli nejvýznamnějších politických stran v naší zemi. Jedním z témat budícím zvláštní zájem RFSL, jež však není problémem, o který by se Švédové všeobecně zajímali, bylo, jestli by měli malí chlapci nastupující do mateřských školek nebo základních škol nosit dívčí sukně. Není náhodou, že takové téma, které by jinak bylo pro diskuzi představitelů politických stran hloupým předmětem, se velmi blízce týká RSFL, protože homosexuální komunita velmi dobře ví, že jejich homosexualita typicky začala pohlavní zmateností ve velmi raném věku. Brzkým zavedením takového programu na škole se citliví chlapci jednoho dne možná stanou sami homosexuály, pozice homosexuální lobby se dále zvětší a s tím je spojený růst moci, peněz a vlivu. O takovém pohlavním zmatku (původce většiny homosexuality) můžete číst více níže v Mýtu č. 2.

Úvod
Jmenuji se Ron Linden. Jsem švédský občan ze SkĆne, nejjižnější provincie naší země. Svůj inženýrský titul jsem získal na Univerzitě Chalmers v Gothenburgu ve Švédsku. Poté následoval výzkum v Kalifornii, kde jsem v roce 1982 na Univerzitě Davis v Kalifornii obdržel titul PhDr. Už několik let poté probíhal můj výzkum na poli, které se hodně lišilo od inženýrství. Můj nedávný výzkum se odehrával na poli vědy o chování člověka. Konkrétně jsem prováděl výzkum v oblasti homosexuality. Studoval jsem její kořeny a původ. To, co jsem se dozvěděl, mě dost překvapilo. Je to protiklad toho, čemu většina lidí běžně věří, a často je to v protikladu k tomu, co je považováno v naší době za ”politicky korektní”. Změnilo mě to z člověka vůči tomuto tématu lhostejného na homofoba (viz poznámka níže), který se velmi bojí zničujícího dopadu aktivit homolobby na děti v naší zemi. Proto cítím povinnost sdílet se s ostatními – a zvláště s rodiči a prarodiči – o tom, co jsem se dozvěděl. Obzvlášť cítím povinnost odhalit tři běžně zastávané mýty. Zatajení těchto důležitých informací by bylo morálně špatné a připravilo by to rodiče a prarodiče o důležité poznatky v oblasti toho, jak mohou u svých potomků předejít homosexualitě. Zvláště otcové hrají velmi důležitou roli v rozvíjení mužskosti u svých synů, a tím pak zabrání homosexuálním následkům, když jejich synové vstupují do puberty. To, o čem budu mluvit, je založeno pouze na výzkumu a na vědeckých studiích a zprávách. S výjimkou posledního odkazu na boční liště není nic založeno na náboženských nebo morálních postojích vůči tomuto tématu. Budu klást důraz na homosexualitu mezi muži, kde je původ a rozvoj dobře zdokumentován. Rozvoj lesbismu mezi ženami není tak dobře pochopen. Tyto stránky jsou určené rodičům a prarodičům a ne lidem, kteří už svou homosexualitu rozvinuli.
Znovu si prosím všimněte: Není to pro tebe, pokud sis již zvolil svou homosexuální orientaci.

Poznámka:
Jsou dva druhy homofobie (strachu z homosexuality). První druh jsou ti, kdo se bojí dopadu propagace a popularizace homosexuality v médiích na naše děti. Tento druh homofobů zahrnuje mnoho lidí v naší zemi.

Druhý druh homofobů jsou ti, kteří se bojí a cítí se ohroženi homomafií/homolobby. Mohou to být různé druhy ohrožení. Někteří se bojí, protože homomafie pro ně a jejich rodiny představuje fyzické ohrožení, jak uvidíme na příkladech. Jiní se bojí hrozby, která není násilné povahy. Může to být obava věřících kazatelů, že zmizí finanční podpora vlády (pokud nepřijmou homosexuály jako své členy a duchovní), jak uvidíme později. Může to být podnikatel, který se bojí ztráty svých zákazníků kvůli zastrašování homomafií. Také to mohou být kvalifikovaní zaměstnanci všech profesí, kteří se bojí být v tisku nebo ostatních médiích homoskupinami označeni za homofoby.

Většina homofobů prvního druhu jsou také homofoby druhého druhu, jelikož se bojí obtěžování, pokud by vyjádřili své názory na jakémkoliv veřejném setkání. (Lidé, kteří nejsou homofoby prvního druhu, jsou nazýváni homofily a jako takoví nikdy nejsou homofoby druhého druhu, protože samozřejmě nikdy nejsou ohrožováni nebo označováni homomafií). Lidé, kteří jsou homofoby obou druhů (početně mnohem méně) jsou ti, kteří jsou jednak znepokojeni dopadem homosexuální propagandy na naše děti, jednak se obávají o svou bezpečnost a/nebo o svou kariéru nebo podnikání, protože se odvážili vyjádřit svůj nesouhlas. Samozřejmě, že mezi homofoby a homofily kteréhokoliv druhu nejsou ostře vymezené hranice.

Ne pro děti
Obsah těchto stránek není vhodný materiál pro děti. Zásady, o kterých se dozvíte, by se měly uplatnit na vašich dětech, ale informace samotné jsou pouze pro rodiče. Moje prezentace je rozdělená do následujících částí:

1.  Která sexuální orientace je pro vaše dítě nebo vnouče nejvíce žádoucí? Bez správných informací o homosexuálním životním stylu a praktikách s tím spojených se nebudete schopni rozhodnout, jak daleko chcete zajít, abyste podpořili rozvoj jedné ze dvou orientací (homo nebo hetero).  

2.  Jak můžete během let, kdy vychováváte vaše dítě, položit základy pro sexuální orientaci, která se u dítěte rozvine s nástupem puberty? 

3.  Rodí se dítě jako homosexuál nebo heterosexuál? Je to v genech?  


OBSAH

Úvod a tři části (mýty) jsou rozděleny do následujících pododdílů (kliknutím na kteroukoliv z těchto částí nebo pododdílů se dostanete přímo k tématu): 

Úvod
Odkazy
Literatura zdarma
Cesta po Švédsku


Mýtus č. 1: Heterosexuální a homosexuální životní styly jsou stejně prospěšné a žádoucí.
1. Průměrná délka života
2. Užívání ilegálních drog
3. Četnost sebevražd
4. Četnost pedofilie
5. Pohlavně přenášené nemoci (PPN)
6. Partnerská nevěra
7. Společenské a náboženské přijetí
8. Nenormální důraz na sex
9. Rektální problémy

Mýtus č.2: Nemůžete ovlivnit své dítě v tom, jakou sexuální orintaci si v pubertě vybere..
1. Přesvědčivé výsledky z rozsáhlého výzkumu jsou zatajovány homolobby
2. Výzkumná zpráva Biebera a kolektivu (odkaz č. 4)

3. K jakým závěrům se dochází

4. PŘEHLÍDKA HANBY
5. Více o roli otce
6. Společná role obou rodičů
7.  Útoky homolobby v USA proti lidem, kteří nesouhlasí s jejich propagandou

8.  Útoky homolobby ve Švédsku proti lidem, kteří nesouhlasí s jejich propagandou

Mýtus č. 3: Pohlavní orientace je něco zděděného - je určena geneticky.
1. Zaujatost a faleš výsledků výzkumů homolobby
2. Kallman

3. Bailey-Pillard (1991)

4. Bailey-Dunne-Martin (2000)

5. Ještě jedna falešná studie (Hamer, Hu, Magnusson, Hu a Pattatucci)

6. Bearman-Bruckner (2001)

7. Simon LeVay

8. Prenatálně hormonální hypotézy
9. Trend v posledním homosexuálním ”výzkumu”


Úvod

Odkazy:
V této prezentaci se budu odvolávat na tři odkazy.

Typ č. 1. Abych udržel hlavní prezentaci v hranicích, umístil jsem některé materiály týkající se pozadí v odkazech na levou boční lištu menu. Kdykoliv uvidíte podtrhnuté číslo (př. Č. 1), najdete dodatečné informace na toto téma, když kliknete přímo na tento odkaz nebo když kliknete na stejné číslo levé boční liště.

Typ č. 2. Jako zdroj pro prezentaci jsem použil materiály z několika knih. Odkazy na tyto knihy se objevují jako ”ODKAZ”. (Psáno velkými písmeny, která jsou následovaná číslem a pak číslem stránky v knize, kde můžete informace najít.) Většina z těchto knih má podle pořadí mnoho svých vlastních odkazů. 

Typ č. 3. Některé ze zdrojových materiálů, které jsem považoval za zvláště významné, jsou odkazovány s označením ”odkaz” (malá písmena), pak následuje číslo. Také jsem tento typ odkazů použil na konkrétní webové stránky na internetu. Některé z těchto odkazů, zvláště webové stránky RFSL, mají zvyk, že zmizí, kdykoli se dostanou na horkou půdu kvůli svému odpornému materiálu. Tudíž nevím, jestli je konkrétní odkaz aktuální (tj. funkční) a tudíž jsem pro vás tuto stránku ”zmrazil” v čase. Materiál, který jsem zahrnul, byl na internetu zveřejněn ještě v březnu 2007. Všechny odkazy tohoto typu (typ č. 3) mají přímý odkaz, pokud kliknete přímo na odkazované číslo. Výčet všech tří typů odkazů (”č.”, ”ODKAZ”, ”odkaz”) můžete najít kliknutím na odkaz v dolní části levé lišty.

Zpět na obsah

Literatura zdarma
Pokud jste rodič (prarodič) s dítětem (vnoučetem) mladším 16 let, můžete obdržet některé z našich materiálů zdarma. Tento materiál je možné najít kliknutím na odkaz ”Literatura zdarma” v dolní části boční lišty menu nebo pod ”Kontakty” na horní vodorovné liště menu.

Všechna literatura, která je zdarma, je v anglickém jazyce. Jakýkoliv materiál, který není dostupný zdarma, je možné zakoupit (na příklad) na www.amazon.com.

Kontakt
Také se mnou můžete komunikovat tím, že mi napíšete na:

Ron Linden
Kungsgatan 12
211 49 Malmö
Sweden

Zpět na obsah

Cesta po Švédsku
Plánujeme navštívit ve Švédsku mnoho měst, kde budeme rozdávat naši literaturu. Podívejte se na náš harmonogram pod odkazem nazvaným ”Cesta po Švédsku” na horní liště menu. Také budeme psát do místních novin, když přijedeme do vašeho města. Místní noviny však někdy nemohou přijmout naše inzeráty, protože mluvíme o informacích, o kterých RFSL a jejich sympatizanti nechtějí, aby je rodiče a prarodiče znali. 

Aktualizovaná poznámka: Cesta skončila v roce 2005 a nebude dokončena kvůli pokračujícím výhrůžkám ze strany homomafie v naší zemi. Pro další informace o cestě se podívejte na odkaz na horní liště, který se nazývá ”homolobby nebo homomafie?”. 

Zpět na obsah


Začněme s Mýtem č. 1.

Mýtus číslo 1: Heterosexuální a homosexuální životní styly jsou stejně žádoucí 

Proč je potřeba podívat se na převažující homosexuální jednání?
Ve své knize ”After the Ball: Jak Amerika překoná svůj strach z gayů v 90. letech” (New York: Penguin, 1989) – která se de facto stala biblí homosexuální propagandy – marketingoví géniové Kirk a Madsen píšou (str. 146):
”Když jste velmi odlišní a lidé váš kvůli tomu nenávidí, udělejte toto: nejprve strčte jako jezinky mezi dveře ”jen dva prstíčky”, snažte se být co nejpodobnější, a až tehdy, kdy bude jedna vaše malá odlišnost konečně přijata, můžete začít vtahovat své další zvláštnosti, jednu po druhé
. Zatloukejte klín nejprve od užšího konce. ‘Nech velblouda, aby svůj nos vsunul pod tvůj stan, a brzy ho bude následovat celé jeho tělo,’ říká přísloví.”

Dále pokračují (str. 155):
“Míníme tím změnu emocí, mysli a vůle průměrného Američana plánovaným psychologickým útokem, formou propagandy podávané národu skrze média. Chceme podkopat mechanismus předsudků k našim vlastním cílům – použitím téhož procesu, který způsobil, že nás Amerika nenávidí, abychom změnili jejich nenávist ve vroucí uznání – ať se jim to líbí nebo ne.”

Kirk a Madsen dále vysvětlují (str. 155-156):
“V přeměně sledujeme přirozený proces stereotypního učení s následujícím skutkem.
Vlastnosti, které je i bigotní člověk ochoten přiznat tzv. dobrým chlapcům, připojíme k nálepce ”gay”. Postupně pak oslabujeme a nakonec nahrazujeme jeho negativní postoje a dřívější stereotyp… … Cílem je ukázat, že fanatik je davem odmítán kvůli svým předsudkům vůči gayům. Cílem je ukázat, že jeho vlastní společnost má s gayi dobré vztahy. Opakuji, že pro průměrného člověka, který z přirozenosti a přípravy téměř vždy cítí to, co vidí v pocitech svých kolegů, je těžké, aby zareagoval jinak… na dostatečně dobře vypočítanou reklamu.”

Pokud jde o pravdivost těchto reklam, Kirk a Madsen arogantně prohlašují (str. 154):
Nezáleží na tom, že reklamy lžou
. Nám ne, protože my je používáme k eticky dobrým účelům, abychom zvrátili negativní stereotypy, které jsou právě tak lživé, a jsou daleko horší.”

Dobrá, tady ve Švédsku už je velbloud úplně celý uvnitř stanu. Tady už důvěřiví Švédové ty lži z velké části spolkli. Tady už RFSL ”vtáhla všechny zvláštnosti, jednu po druhé”. Pouze jejich popisem budete vy, rodiče, motivováni k tomu, abyste uchránili své dítě od takového životního stylu. Pouze když si uvědomíte, že ”reklamy jsou lži”, budete hledat a vyhledávat nástroje potřebné k tomu, aby se u vašeho dítěte nerozvinula homosexualita.

Porovnejme nyní dva životní styly. Nejprve si stanovme, že – přes všechny inzertní lži RFSL a jejich stoupenců – homosexuálové a heterosexuálové mají stejnou hodnotu. Všichni lidé mají stejnou hodnotu. Všichni bychom se na tom měli shodnout. Nicméně, pokud mluvíme o tom, jaká je žádoucí sexuální orientace pro jednotlivce i společnost, názory se liší. Jsou tací, kteří by argumentovali, že homosexuální životní styl se svým nedostatkem tabu a svobodou užít si jakýkoliv druh sexu, je více žádoucím životním stylem. Jsou ale ti, kteří věří, že heterosexuálnímu životnímu stylu by měla být dávána přednost, jak z pohledu jednotlivce, tak z pohledu společnosti.

Srovnejme proto tyto dva životní styly, abyste se vy, jako rodičové, mohli sami rozhodnout, který výsledek považujete u svého vlastního potomka za žádoucí, a mohli jste podle toho jednat. Jelikož mluvíme o tom, co vy, jako rodiče, shledáváte žádoucím, dotkneme se pouze toho, co je nejlepší pro vás a pro vašeho potomka, a ne dopadu na společnost zeširoka (tj. náklady na léčení pohlavně přenosných nemocí, náklady společnosti na léčbu kvůli zneužívání drog, jak další lékařský výzkum trpí nedostatkem zdrojů způsobeným intenzivním zaměřením na AIDS atd.). Srovnání těchto dvou životních stylů odhaluje následující:

Oblast srovnání

Homosexuálové

Heterosexuálové

1. Průměrná délka života

55 let (u mužů)

75 let (u mužů)

2. Užívání drog

Větší

Menší

3. Četnost sebevražd

Větší

17,6

4. Četnost pedofilie

>3 k >10

1

5. Pohlavně přenosné nemoci (PPN)

Větší

Menší

6. Partnerská nevěra

Větší

Menší

7. Společenské a náboženské přijetí

Menší

Větší

8. Nenormální důraz na sex

Větší

Menší

9. Rektální problémy

Větší

Menší


Mnohé z těchto kategorií jsou na sobě navzájem závislé. Například zneužívání drog, sebevraždy a pohlavně přenosné nemoci - všechny působí na průměrnou délku života. V určitém sociálním a náboženském prostředí (s nízkým přijetím homosexuálního životního stylu), může být četnost sebevražd mezi zavedenými homosexuály vyšší, což je vyváženo mnohem menším procentem homosexuálů. Jinými slovy: konečné číslo sebevražd v takové kultuře je pravděpodobně nižší. Jakmile však osoba žije homosexuálním způsobem života, je pravděpodobnější, že spáchá sebevraždu. Musíme také pamatovat na to, že mluvíme o statistickém průměru. Jinými slovy: pravděpodobnost konkrétního výsledku. Pro příklad - jsou homosexuální muži, kteří nemají žádné PPN, zatímco jsou heterosexuálové, kteří jich mají mnoho.

Kořenem problému mužského homosexuálního způsobu života – nehledě na morální a věrnostní aspekty – jsou mnohé formy análního sexu. Je to centrum životního stylu, jak je patrno z důrazu na "Anální manuál” (odkaz č. 13) na oficiálních webových stránkách RFSL. Kolem dvou třetin mužských homosexuálů se zabývá různými formami análního styku a análních aktivit. Z této praktiky vyplývají nemoci spojené se zdravím a podobné problémy. Příští epidemie lidstva je možná za dveřmi.

Podívejme se nyní blíže na každou z 9 oblastí srovnání:

Zpět na obsah

1. Průměrná délka života
Věk 75 let v tabulce u heterosexuálních mužů je vlastně založen na statistikách z USA zahrnujících všechny muže. Nemohl jsem najít žádné přímé statistiky týkající se homosexuálních mužů. Tato skutečnost je způsobena tím, že v historii bývalo problémem zařazovat muže jako homosexuálů kvůli stigmatu, které bývalo spojeno s takovým životním stylem. Nicméně, našel jsem dva nezávislé zdroje, které mluví o o 20 let kratší délce života u homosexuálních mužů: odkaz č. 1 (Psychological Reports (2005, 96:693-697) a odkaz č. 2 (1997, Mezinárodní zpráva epidemiologie (International Journal of Epidemiology) 1997, část 26, 657-61), na kterou se odvolává v odkazu č. 3 ještě další studie, která potvrzuje o 20 let kratší délku života u gayů (Yet Another Study Confirms Gay Life Expectancy 20 Years Shorter).

Zpět na obsah

2. Používání drog
Stačí jít na webové stránky RFSL, abychom si uvědomili, jak běžné je mezi homosexuály užívání drog. Jestli je nějaká organizace, která by mohla být považována za představitelku homosexuální komunity, musí to být RFSL. Vždyť je to organizace, která pravidelně od naší vlády dostává štědré obnosy z peněz daňových poplatníků na financování aktivit, jako jsou jejich webové stránky a mnohé další náborové programy. Podívejme se na jejich webové stránky (odkaz č. 4). Můžete zde sami vidět přehled nejběžnějších drog s popisem, jak jednotlivé drogy užívat. Vezměte si například extázi (mimochodem překroutili slovo extáze), která je velmi rozšířenou drogou na homosexuální sociální scéně. Dané doporučení pro její užívání je: ”Pijte vodu pravidelně, ale ne víc než půl litru každou hodinu.” Dále uvádí doporučení jak užívat amfetamin, kokain, crystal meth, GHB, LSD a tak dále. Prohledal jsem webové stránky mnoha jiných organizací v naší zemi – Národní organizaci motoristů, Švédskou společnost prevence násilí na zvířatech a mnoho jiných organizací – ale ani jedna z nich neradí svým členům, jak používat drogy. Takže otázka je evidentní: ”Proč je tak silné pouto mezi drogami a homosexuálním stylem života?”

Odpověď se nachází na jiných webových stránkách RFSL. Musím přiznat, že jsem váhal přidat tento materiál. Je to většině normálních lidí skutečně odporné. Konec konců je to z vlastních webových stránek RFSL a objasňuje lépe než slova, proč jsou drogy tak rozšířené. Tady na této webové stránce RFSL (odkaz č. 5) píšou:

“Lízání zadku - oblizování
Pro nezasvěceného účastníka je setkání jazyka a řitního otvoru tajemstvím, je bolestné a dokonce odporné. Nicméně, pro zkušeného účastníka je to nebe na zemi. Jedna z oblíbených pozic mezi oblizujícími je, když jeden z nich sedí schýlený nad tváří toho druhého a roztahuje půlky. Tak může oblizující dosáhnout svým jazykem kamkoli."

Jinými slovy: ” Pro nováčka je to odporné, ale pro zkušeného účastníka je to jako nebe na zemi.” A už sám fakt – je to odporné pro nováčka – objasňuje to, proč jsou drogy příhodně používány k ulehčení této praktiky. Totéž platí pro mnoho dalších aktivit, kterými se homosexuálové zaobírají (například takzvaný ”fisting” atd.). Je dobře známo, že zkušení starší muži milují uvádění mladších mužů a chlapců do ”tajemství” mnohých sexuálních praktik. Jako když náš soudce Nejvyššího soudu Leif Thorsson vyhledával a platil za homosexuální úsluhy od dvacetiletého mladíka ve Stokholmu (Č. 1). Na tento fenomén se více podíváme později. Když čtete webové stránky RFSL, uvědomíte si, že je v homosexuálních praktikách progrese. Hnusné a zkažené činy včerejška dnes nestačí.

Zpět na obsah

3. Četnost sebevražd
Víme, že procento sebevražd je 17,6 na 100 000 obyvatel za rok (4 – 5krát vyšší mezi muži než mezi ženami). Je pochopitelné, že nejsou žádné spolehlivé statistiky na téma četnosti sebevražd mezi homosexuály. Mnoho sebevražd se stává mezi mladými lidmi, kteří zápolí s homosexualitou, protože (tragicky) jim nikdy nebylo pomoženo a nedostali příležitost, aby rozvinuli svou mužskost. Tudíž je těžké poznat opravdovou příčinu sebevražd u takovýchdospívajících. Nicméně byly prováděny studie o neúspěšných pokusech o sebevraždu, kde osoba přežila (samozřejmě) a příčina pokusu mohla být zjištěna (odkaz č. 6) (”Vztah mezi nebezpečím sebevraždy a sexuální orientací: Výsledky studie založené na obyvatelstvu”). Všechny studie přesvědčivě ukazují na mnohem vyšší počet pokusů o sebevraždu mezi homosexuálními muži a dospívajícími. Některé ze základních příčin emocionálního traumatu spojeného se sebevraždami homosexuálů jsou:

1). Když ”pro–homosexuální” chlapec vstupuje do puberty, často už zažil odmítnutí svými mužskými vrstevníky. Během let, kdy probíhalo formování, často cítil, že není jako ostatní chlapci. To mu způsobilo emocionální trauma. Naléhavě potřebuje pomoc jiného muže (nebo mužů), aby se utvrdil ve svém mužství. Namísto toho příliš často dostává propagandu RFSL, která ho hlouběji a hlouběji vtahuje do homosexuálního životního stylu.

2). Jestliže ”vystoupí” jako homosexuál, často zažívá další pohrdání a zamítnutí ze strany mnoha lidí. Může dokonce být zamítnut členem své vlastní rodiny. Dokonce mnoho členů církve naneštěstí neví, jak správně pomoci. Ale i s úplným přijetím většina homosexuálů nikdy nebude šťastná, protože hluboko v sobě cítí, že je něco nepřirozené a že je něco špatně.

3). Když pak postupuje v homosexuálním životním stylu dále, zjišťuje, že to nikdy nepovede k opravdovému uspokojení. Jelikož je to proti přirozenosti, nikdy nebude emocionálně uspokojen. A to, co fungovalo včera, už dnes neuspokojuje a on se typicky posouvá k ještě zkaženějšímu jednání a cítí se ještě více neuspokojený.

Mylná představa, podporovaná gay programem je, že plná a bezvýhradná tolerance a přijetí povedou k menšímu počtu sebevražd. Může být, že počet (nebo četnost) sám možná poněkud klesne. Ale také to povede k tomu, že více chlapců rozvine svou homosexualitu. Rodičům to bude připadat úplně normální a přirozené a neudělají to, co mohou, aby tomu zabránili. A ačkoli se možná četnost poněkud sníží, to, že mnozí další budou vtaženi do homosexuálního životního stylu, znamená, že celkový počet sebevražd vzroste.

V této souvislosti chci trochu více probrat správné postoje k homosexuálům skrze naši péči a lásku. Ze všech e-mailů, které jsem od svých spoluobčanů obdržel skrze kontakt na mém webu, napsal jeden pán (očividně křesťan): ”Není problémem (z křesťanského hlediska), že ti, kteří nejvíce trpěli nešťastnou výchovou (tzn. nepřítomností otce), budou také těmi, kteří nejvíce trpí rizikem rozvinutí homosexuality? Otázka jak ukázat křesťanskou lásku a péči homosexuální osobě je velmi obtížná.”

Je jasné, co měl pisatel na mysli. Když dospívající vykazuje pro–homosexuální tendence a my víme (nebo máme důvod věřit), že je to zakořeněno v nevhodné výchově, neměli bychom přijmout daný životní styl a učinit mu (nebo jí) to jednodušší, aby přijal/a homosexuální životní styl. Jsou dvě témata zahrnutá do pisatelova příspěvku: a) naše postoje a b) poctivost ve všem.

a) Naše postoje
Odpověď (z mého pohledu) má hodně co do činění s tím, jestli věřím nebo nevěřím, že homosexualita je něco zděděného (na genetickém základě), a proto se s tím nic nedá dělat. Mnoho lidí (pravděpodobně většina v mnoha západních zemích), kteří podlehli této dezinformaci – tak úspěšně podporované homosexuální lobby – věří, že usnadňováním a podporou homosexuálního životního stylu projevují lásku a zájem. Ale ti z nás, kteří nepřijímají homosexualitu jako něco zděděného a jako něco, s čím nejde nic dělat, mají jinou odpověď. Jakmile si uvědomíte, že je opravdu možno tomu zabránit a že dokonce může být ”opraveno” to, co se jednou rozvinulo, budou vaše postoje a činy úplně jiné. Už to není otázka projevování lítosti nešťastným homosexuálům, ale silný a opravdový soucit, aby se zabránilo tomu, aby se homosexualita rozvinula u malého chlapce nebo dívky a aby se (pokud se už homosexualita rozvinula) pomohlo osobě utéct z nástrah zkaženého životního stylu.

Tato myšlenka je dobře sdělena v dojemném příběhu o ”Randym” v knize Chucka Colsona ”Dobrý život”. Se svolením Prison Fellowship byla tato kapitola (nazvaná ”Mravnost a přirozený řád”) přeložena do švédštiny a je na přání dostupná. Pokud si budete chtít knihu objednat, podívejte se na boční lištu pod ”Literatura zdarma”. Pokud umíte anglicky, velmi vám doporučuji, abyste si tuto knihu koupili (”Dobrý život” od Chucka Colsona, zakladatele a předsedy úspěšné organizace Prison Fellowship).

Vše se tedy zestručňuje na toto: Věříte nebo nevěříte, že homosexualita je něco, čemu je možno na prvním místě zabránit a co je možno ”opravit”, pokud se už rozvinulo? Na toto téma jsem níže napsal Mýtus č. 2 a Mýtus č. 3, abych vám pomohl pochopit, proč tomu může být skutečně zabráněno. A také proč je pro homosexuální lobby tak důležité, aby vám taková informace byla zatajena.

b) Poctivost ve všem
Je pravda, že není spravedlivé, že někteří chlapci budou mít zdravou výchovu otce (nebo jiného blízkého muže), který jim dává potřebné ujištění ve vývoji mužství, zatímco jiným chlapcům takovéto vzory tragicky chybí. Někteří ubozí chlapci jsou dokonce v dětství obtěžováni, což v jejich životě zanechává strašné jizvy. Tato tragická situace by měla soucitné dospělé (a zvláště muže) inspirovat k tomu, aby brali nešťastného chlapce ”pod svá křídla” a dali mu emocionální podporu muže, kterou chlapec zoufale potřebuje. Ale abyste to udělali, je třeba nejdříve pochopit, že můžete způsobit změnu. Opravdu můžete u dítěte zabránit rozvinutí homosexuality. Nesnažit se alespoň pokusit se tomu zabránit pod falešnou záminkou, že některé děti jsou geneticky určeny k tomu, aby byly homosexuální, je dnes v naší zemi největší tragédií. Musí se to změnit, aby se zastavila dezinformace, kterou šíří skupiny jako RFSL. Chtějí dosáhnout svého postavení a denně získávají naše mladé a nejzranitelnější. Oni všichni příliš dobře vědí, že s každým novým dospívajícím, kterého získají do svých řad, často získají velké množství sympatizujících členů rodiny dítěte a jejich přátel. Čísla znamenají vliv a politickou moc.

Zpět na obsah

4. Četnost pedofilie
Většina lidí si intuitivně uvědomuje, že četnost pedofilie je větší mezi homosexuály než mezi heterosexuálními muži. Celkové množství pedofilie je samozřejmě vyšší mezi heterosexuálními muži – a potom tedy u dívek. Ale četnost je mezi homosexuálními muži vyšší nejméně 3x a možná dokonce 10x nebo i více. Protože je pedofilie stále ilegální, když je zločin odhalen, velmi těžce se zjišťuje, zda je pachatel homosexuál nebo heterosexuál. Homosexuální pachatel se nejčastěji snaží ukrýt svou opravdovou sexuální orientaci. Můžeme se ale podívat na druh pedofilie, která je k dispozici, a potom můžeme uplatnit určité logické úsudky. Děti téměř vždy obtěžují muži. Ženy jaksi nemají sklon k tomu, aby tak moc trpěly touto úchylkou. Když ženy obtěžují, a to se stává, média mají sklon více se zajímat o aspekt svedení, než o hrůzu znásilnění jako takového.

Kdykoli je chlapec obtěžován mužem, je toto jednání už samo o sobě svou povahou homosexuální, ať už se pachatel identifikuje jako homosexuál nebo ne. Jen se zamyslete nad katolickými knězi, kteří obtěžovali chlapce. Zřejmě to udělal někdo, kdo měl homosexuální sklony, i když by kněz nikdy nepřiznal, že je homosexuál. Je to stejně samozřejmé, jako je obtěžování prakticky všech dívek zločinem heterosexuální pedofilie.

Proto následuje pohled na poměr obtěžování chlapců k obtěžování dívek, který by nám měl dát určitý vhled do situace. Pokud něco, pak obtěžování chlapců muži je pravděpodobně oznamováno mnohem méně, než obtěžování dívek muži. Musíme také poznamenat, že existují i bisexuální obtěžující, kteří vyhledávají jak chlapce, tak dívky. Statistiky ukazují, že obtěžování chlapců není o moc menší než obtěžování dívek, i když je v celé populaci asi 25krát až 50krát více heterosexuálních mužů než těch homosexuálních.

Dokonce i politicky korektní liberální média jako Los Angeles Times to musely přiznat. 25. až 26. srpna 1985 byla uveřejněna zpráva o průzkumu mezi 2 628 dospělými z celých Spojených států. 27 % žen a 16 % mužů přiznalo, že byli jako děti sexuálně obtěžováni. Jinými slovy, bylo obtěžováno pouze 1,7krát (=27/16) více dívek než chlapců. Jelikož 25/1,7=14,7 a 50/1,7=29,4 vyplývá, že homosexuální muži se 14,7 až 29,4krát pravděpodobněji stávají pedofily než heterosexuální muži. Hrubá analýza jako tato, která je uvedena výše, je založena na předpokladu, že všichni obtěžující byli muži. Nicméně, ve studii LA Times bylo 7 % dívek obtěžováno ženou a také 7 % chlapců bylo obtěžováno ženou. Tudíž mužští obtěžující tvořili 93 % a ne dříve předpokládaných 100 % z celkového počtu obtěžujících. Tímto ”nastavením” zjistili, že 4 z každých deseti obtěžování ve studii spáchali homosexuálové. Tudíž se 40 % rozdělenými do 2 - 4 % homosexuální populace je to 10 (=40/4) až 20 (=40/2)krát pravděpodobnější, že kterýkoliv homosexuální muž je pedofilem než kterýkoliv heterosexuální muž. Je to srovnatelné s ”nepřizpůsobenými” čísly výše (14,7 až 29,4krát pravděpodobnější). Kliknutím zde (Mýtus č. 1-1) budete mít přístup k této a mnoha dalším studiím na toto téma.

Měli bychom poznamenat ještě něco. Mnohé ze statistik v předchozích studiích jsou založeny na databázi pocházející z doby před explozí homosexuality, která nastala jako důsledek popularizaci tohoto životního stylu v médiích. Dnes může být procento homosexuálů daleko vyšší než historické limity 2 - 4 % populace. Pokud tedy – jako příklad – je dnešní procento mezi 4 % a 8 % homosexuálů a neuplatňuje se na stejnou databázi, výsledky jsou redukovány faktorem 2 z 10 – 20krát k 5 – 10krát vyšší pravděpodobnosti pedofilie mezi homosexuálními muži. Takový výpočet je samozřejmě artefakt. Protože jak se zvyšuje procento homosexuálů v populaci, tak roste i celkový počet zločinů pedofilie způsobených homosexuály. Proto bude vždy asi 10 – 20krát vyšší pravděpodobnost, že homosexuální muž je pedofil.

Z čísel je zjevné, že většina homosexuálů samozřejmě nejsou pedofilové. Být ale částí skupiny s tak zvýšenou četností pedofilie je (dost pochopitelně) pro nepedofilní homosexuály často znepokojující. Je to podobné situaci s ”Asociací lásky mužů k chlapcům v Severní Americe” (NAMBLA), která uvádí do rozpaků mnoho nepedofilních homosexuálů. Nicméně pedofilie pomalu ale jistě získává větší přijetí v naší upadající společnosti. Je možné, že to už nebude dlouho trvat a NAMBLA nebude více uvádět do rozpaků.

Podívejme se nyní na některé příklady. Potom představím svou vlastní analýzu založenou na rozsáhlé a zajímavé databázi.

4:1. V prohlášení na vlastních webových stránkách RFSL se vyjadřuje obdiv vůči starším mužům, kteří mají sex s mladými chlapci. Píšou: ”Ve starověkém Řecku se láska mezi staršími muži a mladými chlapci velmi cenila.” Pro bližší informace klikni zde (Č. 2).

4:2.  Není tajemstvím, že Thajsko – se svou neslavnou dětskou prostitucí – je mezi homosexuálními muži populárním cestovním cílem. Na této informační straně (odkaz č. 8) – určené přímo homosexuálním mužům – čteme, proč je tato země tak populární.

O gay scéně:
Přejeme si a hodláme udělat vaši návštěvu naší gay komunity tak šťastnou, jak jen je to možné. Mnozí hosté jsou již obeznámeni s gay životem v Phúketu, ale pro ty, kteří jsou tu noví, máme informace, o které bychom se rádi podělili.

Pamatujte si, prosím, že muži v Thajsku, které potkáte v barech, zde pracují, a že vaše uspokojení a štěstí jsou jejich příjmem. Pokud budete na chvíli mluvit s mužem v baru, kupte mu drink, nechte mu spropitné nebo obojí.
Najdete mnoho druhů Thajců: mužské muže, ženské muže, mužské chlapce, ženské chlapce a dámské chlapce. A nebuďte překvapeni, že někteří z mužských Thajců, kteří chodí s gay turisty, jsou bezprostřední… (poznámka: Jsou nazýváni ”muži Thajci”, i když mnozí z nich jsou stále chlapci).

Patong má bary s kabarety, barovými chlapci, erotickými show, bary a restaurace a téměř všechny mají muže, kteří jsou připraveni jít s hostem. Jestli se vám nějaký muž líbí, zjistěte si od kapitána nebo vlastníka, jestli mluví anglicky. Vždy je nejlepší být k muži (Thajci) i k vlastníkovi otevřený. Zjistěte si, co ten muž rád dělá a co ne. Také si zjistěte, jestli spolu s vámi stráví noc nebo jen kratší čas. Pokud si to nezjistíte předem, budete možná později rozpačití a zklamaní. Vždy existuje poplatek baru, který nepodléhá smlouvání, pokud si chcete vzít muže, který v tom baru pracuje. Může být určitá pružnost vzhledem k vaší platbě danému muži. Může zahrnovat jenom sex, to, že zůstane přes noc, nebo možná budete mít společnost po celý pobyt. Pamatujte si, prosím, že má přátele nebo rodinu a bude také potřebovat čas pro svůj denní život. Platba může být na konci vašeho dobrodružství, ale je moudřejší platit v průběhu…
Různí muži, které tady potkáte, mají také jako všichni ostatní muži různé záměry pro to, aby s vámi navázali kontakt. Může jim jít o to, aby našli lásku, potěšení ze sexu, peníze na bydlení nebo kombinaci všeho.
My, jako západní gayové, jsme normálně zvyklí na navazování sexuálních kontaktů pouze pro potěšení ze sexu nebo jako součást hledání lásky, ale nejsme moc připraveni na to, že to může zahrnovat peníze. Tady je to realita. A bez ohledu na to, jestli toho chcete být součástí nebo ne, pravděpodobně to zjednoduší váš pobyt v gay komunitě, pokud si toho budete vědomi už od začátku…
Doufáme, že se tady budete mít dobře a že vám náš článek pomůže strávit zde čas ještě lépe.”

Navíc, potom co v Thajsku udeřilo tsunami, byla gay komunita přinucena odložit velký gay festival v Phúketu, ke zklamání mnoha našich gayů. Bylo to s lítostí oznámeno na webu RFSL.

4:3. Nizozemí a Belgie jsou velmi známé země kvůli stále se snižujícímu ”věku svolení” sexuálního styku mezi dospělými a dětmi (v současnosti 12 let). Proto nikoho nepřekvapí, že si Bo Svensson – nejvyšší soudce švédského Nejvyššího soudu a jasný obránce obchodu se sexem – bere svůj vzor z belgického soudního systému. Hovořil o tom v rozhovoru, kde bránil svého kumpána z našeho Nejvyššího soudu, Leifa Thorssona, který si kupoval sex od mladého studenta ve Stockholmu. (Č. 1).

4:4. Nedávno otiskl The Journal of Homosexuality speciální edici své publikace věnované ”debatě o pedofilii”. Vydavatel, John DeCecco, také slouží v redakční radě ”Paedika: The Journal of Paedophilia”, dánské publikaci, která sponzoruje ”výzkum pedofilie” a pokouší se o to, aby byla pedofilie pro společnost přijatelnější. Tato speciální edice odráží základní, vlivnou a rostoucí část homosexuální komunity, která ani neskrývá ani neodsuzuje pedofilii (ODKAZ č. 1, str. 63).

Homosexuální lobby ráda zdůrazňuje, že ve společnosti je více heterosexuálních pedofilů než homosexuálních. Pokud ovšem chceme mluvit o celkovém počtu takových zločinů, je to samozřejmě pravda. A naivní veřejnost to přijímá. Ale pokud se podíváme na poměr (nebo četnost) pedofilie, homosexuální pedofilie je daleko častější. Faktor je asi někde kolem 10.

Důvodem pro značné změny od studie ke studii je – jak bylo uvedeno předtím – že je v databázi obtížné zjistit přesná čísla. To může být příčinou toho, že někteří lidé k celému tématu vážně stoupající četnosti pedofilie mezi homosexuálními muži špatně přistupují. Ale všechny studie mají stejný trend.

Aby bylo jasno, jsou studie, které mají faktor nižší než 10. Jedna taková studie (ODKAZ č. 1 str. 64-65 a odkaz č. 9 zjistila, že je 36krát více heterosexuálů než homosexuálů. Ale počet obtěžování heterosexuály byl ”jenom” 11krát vyšší než u homosexuálních obtěžování. Proto je jen asi 3krát větší pravděpodobnost (=36/11) toho, že se homosexuální muž stane pedofilem (než heterosexuální muž). Ještě jiná studie z r. 1988 byla uvedena v ”Psychiatrickém časopise Univerzity v Ottawě” Bradfordem, Bloombergem a Bourgetem (odkaz č. 10). Zjistili, že mezi 19 % až 33 % hlášené pedofilie bylo spácháno homosexuálními muži. S 3 % všech mužů, kteří jsou homosexuály, se ”nadreprezentace” pedofilie mezi homosexuály dostává mezi 6 (=19/3) až 11(=33/3)krát vyšší četnost než u heterosexuálních mužů.

Je důležité si pamatovat, že od r. 1973, kdy APA náhle prohlásila homosexualitu jako normální chování (podívejte se na Mýtus č. 2, podkapitola 1 níže), obory psychologie a psychiatrie se zdají být zaplaveny homosexuály se zřetelným cílem. Čeká se proto, že nedávné studie (a zvláště když jsou autoři sami homosexuály) jsou silně zkreslené a často postrádají intelektuální poctivost v oblasti ”výzkumu” homosexuality. Podívejte se níže na Mýtus č. 3 na několik takových příkladů. Proto je potřeba brát s rezervou studie z oblasti pedofilie mezi homosexuály, které se provádějí v dnešní době.

ODKAZ č. 2 strany 121-140 vypočítávají na 12 seriózních studií a zpráv, z jejichž pohledu je četnost pedofilie mezi homosexuálními muži znatelně vyšší. Také bych doporučil tento odkaz (odkaz č. 38) (Zpráva: Pedofilie je mnohem častější mezi ’gayi’ – Cílem tohoto výzkumu je odhalit ’temnou stránku’ homosexuální kultury). Podrobnější analýza úplné databáze (z 12 států v USA mezi lety 1991 a 1996) vydaná Výborem spravedlnosti ve Spojených státech v r. 2000 (odkaz č. 11 a odkaz č. 12) navrhuje poměr četnosti pedofilie mezi homosexuály a heterosexuálními muži v hodnotě 10:1 (Č. 3).

Zpět na obsah

5. Pohlavně přenosné nemoci (PPN)
Infekce HIV byla ve světle reflektorů po poslední dvě a půl desetiletí od doby, kdy se rozšířila z tak zvaných ”homosexuálních lázňových klubů” v New Yorku v r. 1981 a brzy nato v San Franciscu. Extrémně nebezpečná a sebezničující praktika homosexuálních mužů byla hlavní hnací silou v kritickém a rychlém počátku této epidemie.

V té době měla nemoc jméno GRID (Gay-Related Immune Disorder) (Imunologická porucha spojená s praktikami gayů). Ale velmi brzy gay komunita – která se náhle stala velice vlivnou – dosáhla změny na AIDS (Acquired Immune-Deficiency Syndrome) (Syndrom získaného nedostatku imunity). Dnes každý ví o tragické a celosvětové epidemii HIV/AIDS.

Ale kromě HIV/GRID/AIDS je mnoho dalších PPN. Mezi nimi jsou HPV (Human Papillomavirus), jméno pro skupinu asi 70 různých typů virů. Studie homosexuálů a bisexuálů v San Franciscu ukázala, že HPV byl skoro všeobecný mezi HIV pozitivními muži a 60 % mezi HIV negativními homosexuály a bisexuály. Podobně mnoho jiných PPN (Gonorrhea, Syfilis, Kaposi Sarcoma atd.) jsou daleko běžnější mezi homosexuály. I Hepatitida B je mezi homosexuály běžnější.

Existují dva hlavní základní důvody rychlého šíření PPN mezi homosexály:

5:1. Četnost análního styku mezi homosexuály je velmi vysoká. Podle jedné zprávy (odkaz č. 13): ”Vzestup nechráněného sexu a rektální gonorrhey mezi muži, kteří mají sex s muži (MSM), San Francisco, Kalifornie 1994-1997, Týdenní zpráva úmrtnosti a chorobnosti, Centrum pro kontrolu nemocí a prevence, 29.ledna 1994, 45,” procento análního sexu mezi homosexuály (MSM) vzrostlo z 57,6 % na 61,2 % mezi lety 1994 a 1997. Stačí se podívat na vlastní ”Anální manuál” RFSL – viditelně vystavený na jejich webových stránkách (odkaz č. 14) – abychom si uvědomili, jak široce je tato praktika mezi homosexuály rozšířená.

Anální styk přenáší PPN daleko větší mírou než vaginální styk. Ve studii uvedené v New England Journal of Medicine bylo zjištěno, že ”pravděpodobnost přenosu HIV v nechráněné anální penetraci byla mezi 0,008 a 0,032 nebo mezi 1 z 125 a 1 z 31 případů takového aktu (ODKAZ č. 2, str. 71-72). Pro srovnání, pravděpodobnost přenostu HIV v nechráněném vaginálním styku je ”pouze” mezi 0,0005 a 0,0015 nebo mezi 1 z 2000 a 1 ze 600 případů”. Proto je anální styk 5krát až 64krát riskantnější než vaginální styk.

Ale není to pouze ”z krve do krve” nebo ”z hlenu do hlenu”, kde se odehrává přenos. V publikaci ”Anální potěšení a zdraví” (Jack Morin, Anal Pleasure and Health: Průvodce pro muže a ženy, San Francisco, Down There Press, 1998 str. 220) čteme: ”Sexuální aktivity nabízejí mnoho příležitostí, aby si malé dávky stolice našly cestu do úst sexuálního partnera. Nejpřímější cestou je cesta orálně – análního kontaktu.”

5:2. Vysoký počet partnerů mezi homosexuály: Opět se obracíme na webové stránky RFSL, abychom viděli, jak to je a jaké riziko podstupují homosexuálové při nechráněném sexu (odkaz č. 15). Na stránkách se píše: ”Milujeme se a testujeme se na přítomnost HIV. Mezi sebou se milujeme bez ničeho, ale s jinými používáme kondomy. Dohodnutá bezpečnost funguje, pokud se oba testovali na HIV dvakrát s tříměsíční pauzou a mezitím měli bezpečný sex. Protilátky se zformují do třech měsíců. Potom se musíte domluvit na tom, jaká pravidla použijete, pokud se budete milovat s někým jiným než vaším partnerem. S nimi musíte vždy spát s kondomem a svému partnerovi okamžitě říct, pokud jste měli nechráněný sex. Je to dobrá dohoda.”

Zpět na obsah

6. Partnerská nevěra
Průměrný počet partnerů během života je u homosexuálů 50 a u heterosexuálů 4 (ODKAZ č. 1, str. 54). Znovu, tento průměr nevylučuje, že existují homosexuálové, kteří jsou svým partnerům věrní (i když během života zřídkakdy) a že existují promiskuitní heterosexuálové. Během posledních 12 měsíců byl u homosexuálů počet partnerů 8 a u heterosexuálů 1,2. Anální styk byl během posledních 12 měsíců 65 % u homosexuálů (MSM nebo muži mající sex s muži) a u heterosexuálních mužů (MSW) 9,5 %.

Kromě mnohem vyššího rizika PPN u homosexuálů (viz výše), vysoká nevěra v jejich partnerském vztahu často vyúsťuje v ještě další emocionální trauma jednoho z partnerů, když partnerský vztah končí. Kromě toho je tu samozřejmě emocionální trauma každého adoptovaného dítěte. Mimo mnohem vyššího rizika pedofilie se to nyní také stalo realitou pro naše maličké od té doby, co náš Parlament (”Riksdag”) legalizoval ve velmi hanebném aktu adopci homosexuálními partnery (podívejte se na ”Přehlídku hanby” , Mýtus č. 4.2 níže).

Zpět na obsah

7. Sociální a naboženské přijetí
I když jsou částí zmenšující se menšiny, stále existují Švédové, kteří nejsou schopni akceptovat homosexuální životní styl. Důvody jsou dvojí: 7:1  Některé Švédy pobuřuje fakt, že homosexuální komunita (v průměru) čerpá ze zdravotních, sociálních a finančních zdrojů mnohem větším dílem. Vysoké náklady na AIDS a jiné PPN, drogová závislost atd. snižují finanční zdroje dostupné pro ostatní sociální služby a výzkumné programy 7:2. Někteří lidé ve Švédsku – dokonce i po enormním posunu v postojích společnosti v posledních desetiletích – mají stále náboženské kořeny, které řídí jejich názor na homosexuální životní styl. Podívejme se na tři největší náboženství v naší dnešní společnosti.

ISLÁM
Islám – pravděpodobně už největší náboženství ve Švédsku (alespoň pokud jde o vyjádření jejich náboženství) – má jasné zákazy homosexuálního chování:

(Korán 4:16)
Pokud mají mezi sebou dva muži nepřirozený chtíč (cit), budou oba potrestáni.

(Korán 27:55)
Přišli byste v žádostivosti raději k muži než k ženě. Ne, jste nevědomí lidé.

JUDAISMUS - KŘESŤANSTVÍ
Obě tato světová náboženství tradičně odsuzují homosexualitu. I když to řekneme, musíme přiznat, že většina dnešních křesťanů (s výjimkou katolíků) změnila své vyznání a dnes už homosexualitu přijímají. Abyste zjistili jak to, že se to stalo pouze během posledních tří desítek let, klikněte na tento odkaz (Č. 6, Odpověď náboženských skupin na nápor homosexuality). I přes tuto větší přijatelnost mají všechna tři hlavní náboženství ve Švédsku – alespoň ve svém původním jádru a v historických svatých dokumentech – na tuto otázku stejný názor - odsuzují homosexualitu. Pokud se tedy vaše dítě stane homosexuálem, může mít problémy ve vztazích alespoň s některými lidmi v naší zemi.

Zpět na obsah

8.  Nenormální důraz na sex
Pro homosexuální osobu obecně sex zabírá mnohem větší část života. Když se dospívající kterékoliv orientace stává pohlavně aktivní, typicky se zvyšuje zájem o sex. Zatímco tento důraz u heterosexuální osoby ustupuje s manželstvím a založením rodiny, u homosexuální osoby se ve své intenzitě a rozsahu stává nepřirozeným. Nikdy neuvidíte heterosexuální organizaci, která by oslavovala svou orintaci ve stockholmské ”Parade homosexuality”, kde její členové na voze před královským palácem dělají pohyby, které napodobují pohlavní styk. Heterosexuální osoba má mnoho jiných věcí a povinností, které zabírají život.

Zpět na obsah

9. Rektální problémy
Dokonce i když se ke snížení rizika přenosu virů a bakterií používají kondomy (viz výše), anální styk stále zraňuje a to zvláště osobu, která je análně penetrována. Rektální svěrač je vytvořen pouze pro takové roztažení, aby prošla stolice. Tlak penisu může svěrač velmi poranit. Ještě horší je běžná praktika ”fisting”, jak je popsána tímto způsobem v online ”Análním manuálu” RFSL (odkaz č. 5):

Fisting
Fisting je pokročilá technika sexu a znamená to, že celá tvá dlaň je vložená do zadku. Fistovat nebo být fistován vyžaduje velkou znalost kombinovanou s klidem, odpovědností a uvědoměním. Je to otázka praxe a důvěry. Vložit svou pěst do zadku jiného muže je privilegium. Ten, kdo je fistován, ukazuje, že ti věří, a to znamená, že ty musíš respektovat jeho zranitelnost.
Dobrý fister se plně soustřeďuje na svého partnera a je pozorný k jeho reakcím. Rozhodující faktor pro toho, kdo je fistován, je, aby byl uvolněný a oddaný, spíš než aby byl nucený otvírat anální kanál. Pokud jsi začátečník, radíme ti, abys užil zkušeného fistera jako učitele. Několik doporučení:
* Připrav se tak, že si propláchneš střeva.
* Vyhni se zranění tím, že si ostříháš nehty. Sundej si náramky, prsteny a podobně.
* Použij gumové rukavice.
* Nikdy nepoužívej tutéž rukavici na dva lidi – vyměň ji.
* Použij hojně mazadlo, nejlépe na silikonové bázi.
* Pokud používáš mazadlo na vodní bázi, měj poblíž sklenici vody, aby sis v ní mohl namáčet ruku.
* Vyhni se po fistingu oblizování.
* Nejprve oblizuj a pomazli pěst. Potom dělej fisting.”
(
Konec úryvku ze stránek RFSL)

A tak, i když se ke snížení rizika virových nebo bakteriálních infekcí používají kondomy (viz výše), je anální styk škodlivý hlavně pro muže, který je penetrován. Často to vede k ”neschopnosti sevřít svěrač”, jakož i k rakovině řitního otvoru. Membrána, která obklopuje konečník, je téměř vždy poškozena. Dokonce i bez významného poškození jsou v rektální membráně menší (často mikroskopické) prasklinky, které podporují okamžitý přenos bakterie do krevního řečiště. Tudíž, i když mají věrní homosexuální partneři nižší riziko AIDS, se často (díky své relativní věrnosti a důvěře) zaobírají takovými aktivitami a jsou velmi citliví na jiné infekce, které nemají souvislost s AIDS.

Často jsou oběťmi jiných vážných – a někdy smrtelných – infekcí způsobenými stolicí, která se dostane do krevního oběhu. Zahrnují hepatitidu B a hostitele jinak neobvyklých infekcí jako shigellosis, Guardia Lamblia, které jsou dohromady zmiňovány jako ”Gay Bowel Syndrom” (GBS) (ODKAZ č. 2), str. 80-82]. Článek v publikaci [F.N. Judson, "Pohlavně přenosná virová hepatitida a eneterické patogeny", Severoamerická urologická klinika 11, Č. 1 (únor 1984), str. 177-185] to shrnuje následovně:

Kvůli vysokému počtu svých sexuálních partnerů a kvůli sexuálním praktikám jako anilingus a anální styk jsou homosexuálové ve zvláště vysokém riziku získání hepatitidy B, giardiasis, amebiasis, shigellosis, campylobacteriosis a anorektální infekce s Neisseria gonorrhea, Chlamydia trachomatis, Treponema palladium, herpes simplex virus a HPV (Human Papilloma Virus).”

Po tomto srovnání pozadí životního stylu si můžete vy – jako rodič nebo prarodič – utvořit nezávislý názor na tento životní styl, který je upřednostňován pro vaše potomstvo (zvláště pro chlapce). A také kam až jste připraveni zajít, pokud chcete předejít homosexuálním následkům. V další kapitole (Mýtus č. 2) budeme zkoumat, co můžete udělat, abyste ovlivnili své dítě (ve velmi raném věku), které, když později vstoupí do puberty, pravděpodobně převezme vámi upřednostněnou sexuální orientaci.

Zpět na obsah

Mýtus č. 2: Nemůžete ovlivnit budoucí sexuální orientaci svého dítěte.

V expozé, které následuje, popíšu věci, které byste měli dělat – a které ne – pokud chcete, aby si vaše dítě nebo vnouče vybralo po vstupu do puberty heterosexuální životní styl. Nicméně pokud upřednostňujete homosexuální životní styl (například homosexuální partneři, kteří adoptovali děti) budete chtít dělat opak toho, co je navrženo níže.

Zpět na obsah

1. Přesvědčivé výsledky rozsáhlých výzkumů jsou zatajovány homolobby.
Nejprve si řekneme něco o tom, co je dnes ve Švédsku považováno za politicky ”korektní”. To, co následuje, je v naší zemi všeobecně považováno za homofobní (”nepřátelský nebo nepříznivý pohled na homosexuální orientaci”). Přestože je tento termín míněn jako urážka, je vhodný. Je to protiklad homofilního (”přátelský nebo příznivý pohled na homosexuální orintaci”). Ve Švédsku je dnes mnohem více homofilních než homofobních lidí. Je to protiklad toho, co bylo jen generaci předtím.

Je to výsledek neustálé propagandy ze strany RFSL a SVT během posledních tří desítek let. Pokud nejste Švéd, měl byste vědět, že SVT je monopol švédské televize, v podstatě prodloužená ruka propagandy a očkování RFSL. Proto nepřekvapilo, když byla SVT oceněna prestižní ”Rainbow Award” jako nejlepší a nejpřednější propagátor jejich programu. Toto ocenění bylo ve spojení s ”Gay Pride Week” ve Stockholmu ve Švédsku. Naše hlavní město Stockholm se stalo magnetem (virtuální Mekkou) pro homofily z celé Evropy.

Homolobby je dnes v naší společnosti extrémně vlivná. Na všech úrovních. Oni také dobře vědí, že jejich politický vliv je v přímé úměře k jejich číslům. Mnoho rodičů a příbuzných tak začíná podporovat RFSL, když se jednou dozví, že některé z dětí se stalo homosexuálem. Ale přitom hluboko uvnitř věří tomu, že je to tragédie. Pokud jste tedy rodič nebo prarodič, který si přeje, aby si jeho potomek jednoho dne vybral heterosexuální orientaci, pozorně naslouchejte tomu, co následuje.

Mnoho z následujícího je vzato (se svolením) z americké knihy Josepha Nicolosiho nazvané ”Průvodce rodiče prevencí homosexuality” (ODKAZ č. 3). Nicolosi má titul PhDr. z psychologie. Je zapotřebí upozornit, že jeho kniha je založena na tom, co ukázal psychologický výzkum, a ne na náboženských koncepcích. Kvůli svým názorům je nyní dr. Nicolosi prokletím pro mnohé vůdce a členy ”Americké psychologické asociace”. V r. 1973 příbuzná asociace – ”Americká psychiatrická asociace” neboli ”APA” hlasovala pro vyškrtnutí homosexuality z oficiálně schváleného seznamu psychiatrických nemocí (Diagnostický a statistický manuál neboli zkráceně DSM). Nedávno došlo k útoku ze strany omezené, ale velmi hlasité a rozzlobené skupiny homosexuálních členů a přívrženců (ODKAZ č. 1, str. 32-35). Od té doby homosexuální psychiatři, psychologové a jejich přívrženci zvýšili svou kontrolu nad výzkumem, zprávami a symposii ve svých organizacích. Dr. Nicolosi vysvětluje tuto změnu v politice na příkladě. Napsal (ODKAZ č. 3), str. 171-172):

”Politická korektnost pokračuje v zamořování všech našich asociací duševního zdraví. V r. 1999 se na každoročním sjezdu Americké psychiatrické asociace plánovalo přidat debatu o tom, zda se může sexuální orientace terapií změnit. Debata však byla zrušena, protože dva z plánovaných mluvčích ustoupili. Tvrdili, že předmět změnitelnosti homosexuality je pro vědecké setkání příliš politický. Psychiatr Jeffrey Satinover a já jsme byli původně navrženi jako členové tohoto týmu, ale gay-aktivističtí psychiatři se odmítli zúčastnit, pokud se Satinover nebo já zúčastníme.
Takže jste na postgraduálním studiu a myslíte si, že heterosexualita je normativní? Hodně štěstí při vyjadřování vašeho názoru, publikování vašich tezí a vycházení s vašimi kolegy. Raději si nechte svůj názor pro sebe, protože můžete zjistit, že jste vytlačen ze sociálního klubu, od kterého se tak těžce snažíte získat uznání.”

Pro více informací na toto téma klikněte na tento odkaz (Č. 4) na boční liště).

Pokud je potlačování pravdy homolobby ve Spojených státech tak rozšířené, představte si, jaké to musí být v naší zemi. Ve Švédsku pravděpodobně není jediný psycholog nebo psychiatr, který by chtěl (nebo se odvážil) spolupracovat s rodiči, kteří mu přivedou svého chlapce do ordinace, protože jsou znepokojeni rozvojem ženského chování u svého dítěte. Proto jste vy, jako rodič nebo prarodič, ponechán sám sobě, abyste někoho kvůli znepokojení nad budoucí sexuální orientací vašeho potomka oslovil. Abych vám pomohl, vytvořil jsem vám dostupné zdroje, které jsou zdarma. Kontaktujte mě pod ”Literaturou zdarma” na boční liště nebo mi napište.

Po tomto poněkud delším úvodu se nyní podívejme na to, co ukazuje poctivý výzkum a co dnes můžete udělat, abyste zabránili počáteční prohomosexualitě a následně rozvoji homosexuality u vašich dětí. Podívejme se nejprve na kořen (počátek) homosexuality u chlapců.

Zpět na obsah

2. Zpráva o výzkumu Biebera a kolektivu (ODKAZ č. 4)
Podívejme se nejprve na důležitou studii prováděnou Irvingem Bieberem a asi sedmdesáti psychiatry a psychology. Obsáhlá studie začala v r. 1952 a o 10 let později – po mnoha posouzeních a následných aktivitách – tým v komisi s osmi lékařskými psychoanalytiky a jedním klinickým psychologem publikovali zprávu nazvanou ”Homosexualita: Psychoanalytická studie mužských homosexuálů”, New York: Basic Books, 1962 (ODKAZ č. 4).

Kromě významné velikosti, rozsahu a kvalifikace autorů je studie významná díky dvěma důležitým důvodům:

2:1. Byla prováděna mezi r. 1952 a 1962. To bylo předtím, než se stalo politickým tabu považovat homosexualitu za nežádoucí chování, kterému by se mělo předcházet. Po r. 1973, kdy APA ze svého DSM (Diagnostického a statistického manuálu) odstranila homosexualitu z oddílu nenormální, se stalo prakticky nemožným provádět studie tohoto druhu. A pokud by se nějaká skupina badatelů odvážila provádět něco podobného dnes, byli by svými kolegy neuvěřitelně kritizováni. Výsledky jsou dnes stále cenné a extrémně důležité pro rodiče, kteří hledají způsob, jak zabránit tomu, aby se u jejich chlapců vyvinula homosexualita.

2:2
. V r. 1962 se ještě homosexualita nepopularizovala hlavním proudem médií nebo se neoslavovala v zábavním průmyslu. Dnes je to velmi odlišné.

Jen se podívejte na to, co dnes RFSL píše na svých stránkách (odkaz č. 16), a pochopíte, o čem mluvím:
“Kdo bere koho? – O sexu pro tebe, kdo jsi mladý a náruživý.”
Holka potká fajn kluka. Kluk potká fajn kluka. Kluk je právě s fajn holkou, která právě byla spolu s jinou holkou.
Vyzkoušej svou sexualitu! Kým jsi ty sám, kým se chceš stát a co tě zajímá. Svět je otevřený, hodně věcí se může vyzkoušet a všechno je možné. A samozřejmě, více lituješ těch věcí, které jsi nikdy nevyzkoušel, než těch, které jsi vyzkoušel.”
(Konec citace ze stránek RFSL)

Je zřejmé, že je dnes mnoho mladých lidí – kteří vlastně nemají dispozice k tomu, aby se stali homosexuály (tzn. nikdy nebyli kvůli nešťastné výchově ”prohomosexuály”) – nicméně si stejně vybírají tento životní styl, protože je dnes v módě. Nebo to aspoň vyzkoušejí, ale mnoho z nich pak zůstává chyceno v této pasti (viz bod č. 7 pod literaturou zdarma na boční liště). Podmínky tak jasně zvoleného životního stylu nejsou na těchto stránkách skutečně vyjádřeny. Může se to zastavit jen tehdy, pokud se aktivity, jako jsou aktivity RFSL, nedostanou pod kontrolu a v zájmu celé společnosti nezakážou. Takže se může bezpečně říct, že když byla studie prováděna v 50. a 60. letech, homosexualita si stále držela své poznamenání a nikdo si nechtěl vybrat nebo dokonce vyzkoušet takový životní styl (tak jako si nikdo nevybírá, že se stane alkoholikem). V Bieberově studii se detailně studovalo 106 homosexuálních mužů, společně s kontrolní skupinou 100 heterosexuálních mužů. Základní otázka byla taková: Proč se ze 106 mužů stali homosexuálové. Co, jestli vůbec něco, v jejich pozadí nebo výchově způsobilo, že jsou fyzicky přitahováni k jiným mužům?

Výsledky byly pozoruhodné v tom, že se našel jeden společný jmenovatel pro homosexuální orientaci všech těchto 106 mužů. Bieber a jeho tým zjistili, že všem (bez výjimky) emocionálně chyběl otec nebo během celé výchovy otce neměli. Žádný z nich se necítil svému otci blízký.

Někdy, ale ne vždy se to kombinovalo s nepřátelstvím vůči otci kvůli mnoha důvodům. Výsledek se zakládal na tom, jak ti mužové poznali svého otce. Ne naopak. Někteří otcové si možná mysleli, že vše bylo v pořádku a že naplnili emocionální potřeby svých synů.

Studie zjistila další věci:
“Hluboká mezilidská porucha je v homosexuálních vztazích otec – syn stálá… Žádný z otců (homosexuálních synů) nemůže být považován za přijatelného normálního rodiče.“
 
Je zajímavé, že v kontrolní skupině (100 heterosexuálů) zdaleka ne všichni měli se svým otcem dobrý vztah. 37 z nich (37 %) dokonce přiznalo, že svého otce nenáviděli. Na druhou stranu v homosexuální skupině řeklo 63 z nich (59 %), že svého otce nenáviděli.

Zpět na obsah

3. K jakým závěrům se dochází
Nejprve mi dovolte říci, že jenom fakt, že vztah otec-syn byl společným jmenovatelem u všech 106 homosexuálních mužů, neznamená, že z tohoto pravidla nikdy nemůže být výjimka. Nicméně jsou velmi silné důvody pro vyvození následujících závěrů:

Pokud je mezi otcem a synem emocionální pouto, je velmi nepravděpodobné, že by se syn stal homosexuálem.  Nicméně pokud toto pouto chybí, nemusí to nutně vést k homosexualitě. Vždyť 37 % ze 100 heterosexuálních mužů ve studii prohlásilo, že nenáviděli svého otce (srovnáno s 59 % v homosexuální skupině). Ale homosexuální muži se nějakým způsobem nedokázali vázat ke svým otcům.

Jinými slovy: Absence vazby otec-syn je častá – ale ne vždy dostačující – příčina homosexuality. 
Přemýšlejte o tom! Proto:
Otcové: Můžete zabránit homosexualitě u svého syna tím, že s ním budete mít dobrý vztah!
  Pokud nebudete, váš syn není nutně odsouzen k životu v homosexualitě. Ve hře jsou i jiné faktory a na ně se podíváme později.

I přes jednotný výsledek s ohledem na emocionální vazbu mezi otcem a synem se mnohé jiné aspekty víc liší, i když je tendence podobná. Zde jsou některé z nich: (Čísla nedávají 100 %, protože ne všichni muži mohli odpovědět na všechny otázky).
“H” označuje skupinu 106 homosexuálů; “C” označuje kontrolní skupinu 100 heterosexuálních mužů:             

 

H

C

Pacient je otcův oblíbenec

7

28

Jiný sourozenec je otcův oblíbenec

59

36

Pacient se cítil svým otcem přijatý

23

47

Pacient vědomě nenávidí svého otce

60

37

Pacient přijímá svého otce

20

50

Otec projevuje náklonnost k pacientovi

25

51

Otec má menší ohled vůči pacientovi než vůči ostatním sourozencům mužského pohlaví 

42

19

Pacient lépe vychází s otcem než s matkou

21

40

Pacient považuje otce za obdivuhodného

16

47

Abychom tuto tabulku interpretovali správně, připomeňme si, že pokud chlapec nemá pouto se svým otcem, neznamená to automaticky, že se stane homosexuálem. Skutečně je většina mužů, kteří takové pouto neměli, a přesto jsou heterosexuály. (Pamatujte si: nedostatečné pouto je častá, ale ne jediná podmínka pro homosexualitu.) Takže jaké další faktory jsou při určování sexuální orientace ve hře? Jaké další faktory podporují heterosexuální výsledek?

Pro příklad se podívejte na šestou otázku! (Otec projevuje k pacientovi náklonnost). Kolem 25 % homosexuálů poznalo takovýto cit. To jim nezabránilo v tom, aby se stali homosexuály, protože se necítili spojeni se svým otcem, dokonce i když zažili vyjádření náklonnosti. Ale asi dvakrát tolik (51 ze 100) z heterosexuální kontrolní skupiny takovou náklonnost zažilo. Samozřejmě, dokonce i když se syn nedokáže na otce vázat, otcovo vyjádření náklonnosti podporuje heterosexuální výsledek.

Takže podle tabulky docházíme k následujícím faktorům (dokonce i když se syn nedokáže vázat), podporujícím heterosexuální výsledek:


1. Být otcovým oblíbeným dítětem (ačkoli mít oblíbence není pro rodiče ctí).


2. Cítit se otcem přijatý.


3. Ujistit se,že syn necítí vůči svému otci nenávist (všimněte si že až 37 % z heterosexuální skupiny nenávidělo své otce, a přesto se stali heterosexuály).


4. Ujistit se, že syn přijímá svého otce.


5. Otec vyjadřuje náklonnost svému synovi.


6. Otec má na svého syna stejný ohled jako na ostatní sourozence mužského pohlaví.


7. Syn lépe vychází se svým otcem než s matkou.


8. Syn považuje svého otce za obdivuhodného.


Všechny tyto aspekty, které se týkají vztahů, jsou typicky přirozeným důsledkem pouta. Ale v připadech, kdy pouto nenastane, tyto další sekundární aspekty posílí heterosexuální výsledek. Naneštěstí mnozí otcové synů, kteří nerozvíjejí svou mužskou identitu, neví, co se děje. Potřebovali pro svou práci tolik času a energie (možná kvůli velké rodině, o kterou se starali), že mají málo nebo žádný čas pro obzvláště citlivého syna. Potom jsou takoví otcové, kteří dávají přednost tomu, že raději jdou ve svém volném čase hrát golf, než aby šli se svým synem rybařit. Dále budeme probírat, proč je u chlapce selhání identifikace mužského pohlaví ve velmi raném věku kořenem problému homosexuality.

Ale nejprve se podívejme na to, proč tato studie dokazuje, že homosexualita není dědičná. Pokud by byla opravdu dědičná, v homosexuální skupině by bylo mnoho mužů, kteří jako děti zakusili emocionální pouto se svými otci.

Takže mi nyní dovolte shrnout následující:
Pokud je otec emocionálně zaujatý rozvojem svého syna a jeho syn s ním má už v raném dětství pouto, je téměř 100 % pravděpodobnost, že syn bude heterosexuálem.

Dále vysvětlím (bod č. 5), proč existuje tak silná vazba. Ale dovolte mi zde říci, že mé srdce krvácí pro ty malé chlapce, kteří postrádají ve svých životech mužský vzor. A vře ve mně krev, když vidím, jak jsou tito chlapci neúprosně vyhledáváni RFSL, aby se jich do jejich řad dostalo tak moc, jak jen je to možné. 

Zpět na obsah

4. PŘEHLÍDKA HANBY
5. červen r. 2002 byl osudovým dnem pro všechny děti v naší zemi, které nemají matku ani otce. Toho dne švédský Parlament odhlasoval přijetí zákona, který dal zelenou homosexuálním partnerům pro adopci dětí. Pro bylo 198 hlasů a 38 proti. Jak mohla nějaká zodpovědná a etická osoba uváženě připravit dítě o matku a otce, když je tolik heterosexuálních bezdětných párů, které touží adoptovat dítě? Až doteď jsme v naší historii ukazovali velký zájem o dobro našich maličkých. Více než cokoli jiného to ukazuje úroveň, ke které se naši politici snížili, aby vyhověli homosexuální lobby. Jaký soud musí čekat takové muže a ženy?

Tak vypadala PŘEHLÍDKA HANBY, když Parlament hlasoval o návrhu 2001/02:123 (odkaz č. 17):

Návrh 2001/02:123
LU27 Partnerství, adopce atd.
Bod č. 1 (Zamítnutí návrhu týkajícího se adopce a opatrovnictví)
1. Návrh
2. Odložení hlasování(kd)
Hlasování:
198 ve prospěch návrhu
38 ve prospěch odložení
71 se zdrželo hlasování
42 nepřítomných
Parlament přijal návrh.
Rozdělení hlasů:
Ve prospěch návrhu:
118 Sociálních demokratů, 9 Umírněných, 34 Levicové strany, 12 Strany středu, 15 Strany životního prostředí, 9 Lidové strany
Ve prospěch odložení:
1 Umírněný, 37 Křesťanských demokratů
Zdrželo se hlasování: 60 Umírněných, 4 Strany středu, 6 Lidové strany
Nepřítomní: 13 Sociálních demokratů, 11 Umírněných, 9 Levicové strany, 5 Křesťanských demokratů, 2 Strany středu, 1 Strany životního prostředí, 1 Lidové strany
Anne-Katrine Dunker (m) a Runar Patriksson (fp) poznamenali, že se hodlali zdržet hlasování, ale byli označeni pro ”Ano”.

Jak můžete vidět z tohoto oficiálního záznamu, pouze 37 členů parlamentu ze strany Křesťanských demokratů se postavilo proti homoadopci. Patří jim úcta. ”Umírnění” vlastně nechtěli povolit homoadopci jako takovou, ale jenom homo poručnictví pro naše děti. Stanovisko, kterému se nedá věřit. Přemýšlejte o tom! Souhlasili by členové Parlamentu za Umírněné s tím, aby byli homosexuálové poručníky jejich vlastních dětí nebo vnoučat?

Představte si, že by to byl váš vlastní syn! Kdybyste vy sám/a – kvůli okolnostem, které nemůžete ovlivnit – museli dovolit někomu jinému, aby se staral o vašeho syna. A pokud byste mohl/a zvolit mezi mužem a ženou ve zjevně normálním manželství na jedné straně a homosexuálním párem na druhé straně, koho byste vybrali? Když se opravdu zamyslíme nad tím, co se stalo toho osudového dne (5. červen 2002), uvědomíme si, jak bezohledný a bezcitný vůči těm nejbezbrannějším z našich maličkých to byl čin. Týká se to všech stran v našem Parlamentu kromě Křesťanských demokratů. Jak s tím mohou ostatní členové parlamentu žít? Vidět se každý den v zrcadle a uvědomovat si, jak zaprodali naše bezbranné děti.

Legislativní historie tohoto ohavného zákona:
Když Sociální demokraté (většinová strana v Parlamentu) na svém vlastním plénu hlasovali o tom, jak budou jako blok hlasovat v Parlamentu, ti, kteří chtěli schválit tento zákon, zvítězili jen o jeden hlas
. Těm, kteří hlasovali proti, chyběl jen jeden hlas. To znamená, že skoro polovina Sociálních demokratů věřila, že je v nejlepším zájmu sirotků, aby měli jak matku, tak otce. Nicméně, když hlasovali v Parlamentu, ani jeden z nich se neodvážil hlasovat podle svého svědomí. Kdyby hlasovali tak, jak jim přikazovalo jejich svědomí, ztratili by svou práci, příjem a všechny výhody, které měli jako členové Parlamentu. Zkrátka jejich vlastní finanční výhody byly důležitější, než dobro osiřelých dětí.

Mělo by se také poznamenat, že následující hlavní organizace, které mají zkušenosti s tím, co je pro děti nejlepší, vyjádřily vůči návrhu homoadopce silný odpor: Chraňme děti (švédsky: Rädda Barnen), Dětský ombudsman (Barnombudsmannen), Síť adopčních organizací (Nätverket för Adoptionsorganisationer).

Odpor byl také vyjádřen následujícími organizacemi: Odbor sociálních věcí, Národní výbor mezinárodní adopce, Švédská asociace lékařů, Švédská společnost psychologů, Sociologové pro spravedlnost v rodině, Národní společnost rodinných poradců, Organizace AFO pro adoptované děti a děti v pěstounské péči, Organizace adoptovaných dětí z Koreje, Fórum pro adopci, Rodinná organizace pro mezinárodní adopci, Nejprve děti, Národní organizace pro spravedlnost pro děti (BRIS), Sekretářky pro rodinnou spravedlnost, Poradenské centrum pro adopci, Internetový hlas adoptovaných dětí a Přátelé dětí.
[Ve švédštině se tyto organizace nazývají: Socialstyrelsen, NIA (Statens nämnd för internationella adoptionsfrĆgor), Svenska Läkaresällskapet, Sveriges Psykologförbund, Familjerättssocionomernas Riksförening Föreningen Sveriges Kommunala FamiljerĆdgivare, AFO-Organisationen för adopterade och fosterbarn, Adopterade koreaners förening (AKF), Forum för adopterade Förbundet Adoptionscentrum, Familjeföreningen för Internationell Adoption, Barnen Framför Allt - Adoptioner, Riksförbundet Barnens Rätt i Samhället (BRIS), Rädda Barnen, Familjerättssekreterarna, AdoptionsrĆdgivningen, Nätverket Adopterades Röst, Barnens Vänner]
Všechny tyto organizace a experti byli proti zákonu o homoadopci. 

Například Švédská společnost psychologů to komentovala následovně: ”Návrh je založen na takovém pohledu na svět, ve kterém je dítě na periferii a rodičovství ve středu. Text návrhu ukazuje úplný nedostatek pochopení potřeb dítěte.”
(šv: Promemorian har tillkommit utifrĆn en världsbild där barnet är perifert och föräldrarskapet stĆr i centrum. Författningstexten uppvisar en total avsaknad av förstĆelse för och kunskap om barns behov
. )

A v rozhovoru pro noviny The World Today (Sw: Världen Idag) 18. května 2005 Lars Ahlin, předseda Švédské společnosti psychologů, komentoval ostrou odpověď, kterou vydala jeho organizace, následovně: ”Normálně se v takových termínech nevyjadřujeme, pokud nevěříme, že to byla hlavní vada návrhu. Náš nedostatek vědomostí o tom, jak je dítě ovlivněno výchovou dvou rodičů stejného pohlaví, je velkým problémem. Rozhodli jsme se předpokládat stanovisko dítěte, protože nejsou dostačující znalosti ve výzkumu založené na této skutečnosti. Samozřejmě je to morální dilema, ale my nesmíme experimentovat na dětech. Pokud bychom najisto věděli, že děti nebudou vystaveny nepotřebnému riziku, bylo by to jiné. Ale děti za sebe nemohou mluvit.
[ in Swedish: “SĆ här formulerar vi oss inte om det det inte upplevs som en verklig brist i promemorian. Bristen pĆ kunskap om hur barn pĆverkas av att växa upp med tvĆ föräldrar av samma kön är ett stort problem.
- Vi har valt att inta barnperspektivet pĆ grund av att det finns för lite kunskap
, den evidensbaserade forskningen saknas. Det är ju visst ett moraliskt dilemma, man kan inte göra experiment pĆ barn. Kunde vi vara säkra pĆ att barnen inte utsätts för onödiga risker, dĆ hade det varit en annan situation.
- Barnen kan ju inte föra sin egen talan]

Zpět na obsah

5. Více o roli otce
Vraťme se nyní k otázce, proč je tak důležité, aby se otec emocionálně zajímal o rozvoj svého syna.

Bylo řečeno, že matky tvoří chlapce, ale otcové tvoří muže. Ve velmi raném věku si dítě začíná uvědomovat, že svět je rozdělen do přirozených protikladů - na chlapce a dívky, muže a ženy. V tomto bodě nestačí, že si chlapec všimne rozdílu. On se také musí rozhodnout, kam v tomto pohlavně rozlišeném světě patří. Dívka má mnohem lehčí úlohu. Její prvotní vazba je k matce, takže nepotřebuje procházet skrze dodatečnou vývojovou úlohu ”přerozpoznání” od osoby, která je jí nejblíže – matky, ke ztotožnění se se svým otcem. Ale pro chlapce je to rozhodně jiné. On se musí oddělit od své matky a stát se někým jiným, než byl jeho primární objekt lásky, pokud má jednoho dne mít možnost stát se heterosexuálním mužem. To vysvětluje, proč je více homosexuálních mužů než žen. První úloha v rozvoji v muže je nevyvinout se v ženu.

Tady začíná ohromně důležitá úloha otce. A pokud tu otec není, musí tuto úlohu naplnit jiný muž. Je to nesmírně důležité, protože malý chlapec potřebuje neustálou pomoc a povzbuzení ve svém vývoji v muže. Otec mu musí pomoci pochopit, že jednoho dne bude jako on. Například se malý chlapec a jeho tatínek mohou spolu osprchovat, takže chlapec zjistí, že on a tatínek vypadají stejně a že jednoho dne bude jako tatínek. Že je prostě stvořen tímto způsobem a nemůže se to změnit. To také znamená, že se u syna vytváří velká důvěra ve svého otce. Tatínek se stává vzorem pro svého chlapce. Maminka musí postupně snižovat svůj vliv na syna, asi od 2 let jeho věku. Otec musí prokazovat vřelost a starost o svého syna a nerozpakovat se ho obejmout. Někdo řekl, že pokud otec chlapce nikdy neobejme, mohou ho později v životě jiným způsobem obejmout jiní muži. Pokud se tento přirozený a potřebný vývoj nepovzbuzuje, chlapec možná bude trpět “Zmatkem pohlavní identity” (GID), který je prvním krokem k prohomosexuálnímu chlapci. 

Všimněte si prosím:
5:1
. Jak už bylo řečeno dříve, ne všichni chlapci, kteří postrádají emocionálně zaujatého otce, budou mít problém s pohlavní identitou. Ale chlapci, kteří mají emocionálně zaujatého otce, který je povzbuzuje, s větší pravděpodobností problémy pohlavní identity trpět nebudou.

5:2. Zdá se, že problémy s pohlavní identitou mají častěji chlapci s citlivou povahou než ostatní chlapci. Takoví chlapci jsou zvláště zranitelní, pokud zažili, že je otec zamítl, namísto aby je povzbudil. Taková situace může lehce narůst, pokud má chlapec například jiný talent a přirozené nadání než jeho otec a bratři. Otce často zajímá sport a může už mít starší chlapce, které rád bere na fotbal. Pokud se otcův třetí nebo čtvrtý syn namísto toho zajímá o umění nebo hudbu a má nadání v této oblasti, je pro otce lehké přehlížet svého malého chlapce a nepovzbuzovat ho v tom, co mu připadá zajímavé. Místo toho si musí otec zvláště udělat čas a zajímat se o zájmy svého malého chlapce a o jeho nadání a povzbuzovat ho v této oblasti. A nechat svého chlapce, aby se potkával s jinými chlapci, kteří mají stejné zájmy. Takže se stane ”jedním z chlapců”. Chlapec nesmí zůstat jen v matčině péči a stát se tak ”maminčiným mazánkem”. Ve zkratce: otec musí pomoci rozvinout synovo mužství způsobem, který mezi nimi buduje hřejivou důvěru, respekt a lásku. To všechno proto, aby se zajistilo, že chlapec jednoho dne bude chtít být jako jeho táta.

Problém s identifikací pohlaví přichází v různých formách a v odlišných úrovních. V extrémních případech – zvaných Zmatek pohlavní identity (GID) – si chlapci začnou hrát s panenkami svých sester, oblékají si dívčí oblečení a tak dále. Je velmi důležité, aby se rodiče společně shodli na zastavení takového chování s láskou a bez toho, aby chlapce zamítli nebo ho dráždili. Častější jsou mírnější formy takového chování, které se označují jako ”pohlavní konflikt” nebo ”pohlavní zmatek”. Ale všichni chlapci s jakýmkoliv druhem pohlavního zmatení jsou v riziku, že se stanou ”prohomosexuální”. Takový chlapec brzy pocítí, že není jako ostatní chlapci. Možná se dostane do izolace a ostatní chlapci se mu budou posmívat kvůli tomu, že se vyvíjí jako dívka. Toto všechno v něm dále posílí pocit, že je jiný. Ach, jak takový chlapec zoufale potřebuje muže, který by ho ujistil, že je stejný jako ostatní chlapci a že bude růst a stane se takovým, jako všichni muži. Přál bych si, aby si všichni muži byli vědomi této potřeby nejen v životech svých vlastních synů, ale také v životech zranitelných chlapců, kteří nemají otce. A aby udělali všechno, co mohou, aby zabránili RFSL na takové chlapce položit ruce.

Bez pomoci se”prohomosexuální” chlapec bude cítit uvolněnější a jistější mezi dívkami. Ale uvnitř je rozervaný. Na jednu stranu si přeje, aby byl jako ostatní chlapci, ale věří, že to tak není. A když nastává puberta, obraz se mění. Sexuální přitažlivost je vždy k něčemu, co je ode mne odlišné. A pokud se chlapec, zatímco vyrůstal, více spojoval s dívkami a cítil se mezi ostatními chlapci cizí a divný, potom bude přitahován k ostatním mužům.

Homosexuální lobby někdy argumentuje, že prokazují laskavost prohomosexuálním chlapcům tím, že jim poskytují útěchu, zatímco objevují (tak to nazývají) vrozenou homosexuální identitu, kterou měli od narození. Ale je to na vás jako rodičích (a prarodičích), abyste tomu zabránili. Ale nejprve se musíte přesvědčit, že homosexualita není – opakuji NENÍ – vrozená. O tom si můžete přečíst níže v ”Mýtu č. 3”. 

Zpět na obsah

6. Společná role obou rodičů
Druhým nejdůležitějším prvkem při předcházení homosexuality u vašeho dítěte je chránit je před sexuálními dravci. (Mužský vzor je číslo 1). Obtěžování dětí narůstá. V rozsáhlé studii v roce 1985, prováděné Los Angeles Time na 2682 dospělých, 16 % všech mužů a až 27 % všech žen prohlásilo, že byli jako děti sexuálně obtěžováni. Krvesmilstvo nezanechává jen fyzické jizvy. Emocionální jizvy mohou být ještě horší. Krvesmilstvo je hlavní příčinou rozvoje homosexuality. Jakékoliv dítě, které bylo tímto způsobem znásilněno, se s 7krát větší pravděpodobností stane homosexuálem. To je zvláště pravdivé u dívek. Navíc obtěžované dítě má mnohem vyšší pravděpodobnost, že se samo stane pedofilem. Jak říká rčení: ”Zranění lidé zraňují lidi.”

Tak nešťastné děti potřebují zvláštní pozornost svých rodičů, aby jim pomohli uzdravit hluboké emocionální jizvy. Naneštěstí jsou to děti z rozvrácených rodin, které jsou z mnoha důvodů nejzranitelnější. Ne vždy dospělí muži znásilňují děti. Takový čin mohou také spáchat starší dítě nebo dospívající, ze kterých byli mnozí sami obtěžováni,. Takže v dnešní společnosti, která má velmi uvolněnou morálku a velký důraz na všechno, co je sexuální a která tak široce přijímá úchylky, byste měli být na pozoru, jaký druh lidí je kolem vašeho dítěte, když nejste přítomni. Jak matka, tak otec zde hrají extrémně důležitou roli.

Třetím nejdůležitějším faktorem (v zabránění homosexuality) je vztah a vzájemné působení mezi rodiči. Šťastný a láskyplný vztah mezi mužem a ženou je dobrou protilátkou proti prohomosexuálnímu vývoji. Zvláště pro syna. To, jak otec zachází se svou ženou, na chlapci zanechá nesmazatelný vliv. Zatímco bude růst, bude sledovat a naučí se, jak by to mělo fungovat. Jak to bylo míněno, aby to fungovalo. Matka by měla, víc než cokoli jiného, svému manželovi prokazovat úctu a povzbuzovat svého syna, aby ”šel za tatínkem”, když má důležitou otázku nebo problém. Matka musí svého syna ”vypustit” dost brzy. Musí přerušit vazbu k sobě a nechat svého syna, aby se namísto toho začal vázat na svého tatínka. To se musí začít dít po prvních 2 - 4 letech chlapcova života. Ale nemůžeme říct, že pokud se začne později, už je příliš pozdě. Nikdy není příliš pozdě, ale jak léta běží, je těžší, aby se chlapec ”odpoutal” od své matky. Matka by také měla odolat pokušení ”převzít vládu nad domem”, dokonce i když může mít lepší vzdělání, lepší práci nebo být chytřejší než její manžel.

Ty všechny věci způsobí, že chlapec se bude chtít stát takovým jako jeho táta. Chlapci to pomáhá, aby se ve svém rozvoji mužství cítil jistý a bezpečný a zároveň, když bude pozorovat, jak jeho táta jedná se svou ženou, i on se bude stávat milujícím a pečujícím. Je nejkrásnější, když tyto síly fungují tak, jak mají. Ale žádné manželství není dokonalé. Alespoň ne pořád. Nějaké chyby v ideálním ”hraní role” samozřejmě neudělají z chlapce homosexuála. Je však třeba dodržovat základní pravidla součinnosti mezi rodiči, pokud u svého potomka chtějí zabránit homosexualitě.

Co s chlapcem, který – z mnoha důvodů – nemá ani matku ani otce? Tato úloha je těžší, ale vůbec ne beznadějná. Vždyť většina chlapců, kteří vyrůstají s jedním rodičem, se samozřejmě nestane homosexuálními. Také se může argumentovat tím, že chlapec, který měl hrubého otce, je na tom hůře než chlapec, který nemá vůbec žádného otce. To je zvlášť pravdivé u chlapce, který prožíval drama, když jej obtěžoval jeho otec nebo nevlastní otec. Svobodná matka by se měla postarat o to, aby její chlapec mohl dobře poznat mužského příbuzného (strýce, dědečka atd.). Vlastně kterýkoliv muž, kterému ona věří, by se mohl stát náhradním vzorem pro jejího chlapce. Také pokud má chlapec žijící se samotnou matkou několik sester, matka udělá dobře, když bude dozírat na to, aby si její chlapec nezačal hrát s dívčími panenkami namísto svých vlastní chlapeckých hraček. Samotný otec má jiné problémy. Chlapec samozřejmě také potřebuje matku. Ale milující a laskavý samotný otec má lehčí úlohu při zabraňování homosexualitě u svého syna než samotná matka. Pamatujte si: matky tvoří chlapce ale otcové tvoří muže.

Aktivity gay lobby (hlavně RFSL) v našich školách, kombinované s vychvalováním homosexuálního životního stylu v médiích a zábavním průmyslu, dnes velice ztížily rodičům zabraňování tomu, aby byl jejich potomek vtažen do homosexuálního životního stylu. Nedávno jsem narazil na tento článek (odkaz č. 19) v ”The Evening Daily” (šv: Aftonbladet), což je deník v naší zemi. Tady doporučují ten nejhorší druh léku pro prohomosexuálního chlapce. Zní:

“Kdy jste naposledy svému synovi dali panenku? Odborník: Podvědomě svoje děti vychováváme překonanými pohlavními rolemi.

Jak důležité tomuto ”odborníkovi” připadá, abychom vychovávali naše chlapce v nové pohlavní roli! Aby se stali ženštějšími. Je to pokus o uvedení do pohlavního zmatku. Není žádný jiný závěr, který by se z téhle špíny mohl vyvodit. A tohle víření bubnů pokračuje dál a dál na všech úrovních, na školách, ve společnosti, médiích a v zábavním průmyslu. Homosexuální komunita příliš dobře ví, že se homosexualita vyvíjí z prohomosexuality, která zase pochází z pohlavního zmatku. Svou ďábelskou činností jdou po našich dětech s jasným cílem, zvýšit svoje členství a moc na účet těch nejzranitelnějších maličkých mezi námi. Jak zlé se to může stát?

Mou touhou a nadějí je, že jednoho dne vznikne ”Fond zachraňování dětí”, který by se postavil všemu tomuto odpadu. Měl by se zaměřit na děti v rizikových oblastech. Může se to dít mnohými způsoby, ale cílem by bylo pomoci chlapcům identifikovat se s mužskými vzory a pomoci jim vyvinout se v muže. Mohlo by to znamenat věci jako podporu letních táborů, kde jsou vedoucími šťastně ženatí a stabilní heterosexuální muži, mají vysoké morální standardy a touží pomáhat chlapcům, kteří nemají otce. Pro další informace o roli otce čtěte ”Zážitky z dětství homosexuálních mužů” od Dale O’Learyho z NARTH (odkaz č. 20).

Zpět na obsah

7.  Útoky homolobby v USA proti lidem, kteří nesouhlasí s její propagandou
Rozsáhlý výzkum a závěry, které z něho Irving Bieber a jeho tým vyvodili (ODKAZ č. 4) – a které byly v pozdějších studiích ověřeny – vyvolaly hrozný hněv homolobby, která je začleněna ve ”dvou APA” (Americká psychiatrická asociace a Americká psychologická asociace).

Výsledky takových poctivých studií se v naší dnešní společnosti nepovažují za ”politicky korektní”. A s Bieberem se podle toho jednalo. Například když měl Bieber mnoho let po vydání této publikace přednášku na konferanci APA na téma ”Homosexualita a transsexualita”, byl hrubě přerušen agitátory z homosexuální lobby v APA. Jiný badatel – Ronald Bayer, který tehdy byl členem Institutu Hastings v New Yorku – popisuje tuto epizodu ve své knize (Homosexualita a americká psychiatrie: Politika diagnózy, New York: Basic Books, 1981, str. 102-103, ODKAZ č. 1, str. 33) tímto způsobem:

“Bieberovy pokusy objasnit své stanovisko… se setkaly s výsměchem… [Jeden] odpůrce ho nazval. …Četl jsem vaši knihu, Dr. Biebere, a kdyby tahle kniha mluvila o černoších takovým způsobem, jakým mluví o homosexuálech, byl byste utopen a rozčtvrcen a zasloužil byste si to…”

Bayer pokračuje:
“Taktika zafungovala. Aby ustoupili tlaku, pořadatelé následující konference APA v roce 1971 souhlasili s podporou zvláštního panelu – ne o
homosexualitě, ale pořádaného homosexuály. Kdyby panel nebyl povolen, programový vedoucí byl varován, že Oni [homosexuální aktivisté] nepřeruší pouze jedno zasedání.”

Ale panel nestačil.  Bayer pokračuje:
“..….. [Oni] se kolektivně obrátili na Osvobozující frontu gayů ve Washingtonu, aby naplánovali demonstraci v květnu roku 1971. Společně s kolektivem vyvinuli podrobnou strategii rozvrácení a přitahování pozornosti na nejcitlivější logistické detaily.

3. května 1971 protestující psychiatři vnikli na setkání význačných členů této profese. Zmocnili se mikrofonu a předali ho aktivistovi zvnějšku, který vyhlásil:
 ”Psychiatrie je ztělesněný nepřítel. Psychiatrie proti nám vede neúprosnou vyhlazovací válku. Můžete to vzít jako vyhlášení války proti vám… Všechny vás zavrhujeme a nemáte na nás právo.”

Aktivisté si potom vybojovali přístup před Výbor APA pro názvosloví. Jeho vedoucí navrhl, že homosexuální chování možná není znakem psychatrického onemocnění, a proto by měl Diagnostický a statistický manuál (DSM) pravděpodobně odrážet toto nové zjištění.

Brzy nato APA vymazala homosexualitu jako onemocnění z DSM, ne na základě vědeckých informací, ale kvůli hrubému aktivismu homosexuálů v APA. Je překvapivé číst celý příběh v ODKAZU č. 1, str. 32-35.

A tak začala nová epocha, ve které se už převážná většina psychiatrů a psychologů více neodvažuje pomoci rodičům při zabraňování homosexuálního vývoje u jejich dětí.

Zpět na obsah

8.  Útoky homolobby ve Švédsku proti lidem, kteří nesouhlasí s jejich propagandou
Pokud se jedná o rychlou sodomizaci naší vlastní země, mezníky byly následující (zdroj: http://www.gluefox.com – potom klikněte na boční lištu na "Dagens Adrenalinklick" a potom vyberte “Homosexualitet -- en naturlig yttring av människans sexualitet, eller…? " (odkaz č. 21):

Před rokem 1944 bylo homosexuální jednání mezi dospělými odsuzováno a považováno za něco nepřirozeného a zkaženého. Postupem času začala převažovat psychologická perspektiva homosexuality, ve které byl původ homosexuality považován za psychologickou poruchu, zakořeněnou v traumatických zkušenostech v dětství. V Lékařské encyklopedii (šv: Medicinsk Uppslagsbok), edici z r. 1969 od Acka Renandera (dlouho považované za standartní lékařskou konkordanci ve Švédsku), nacházíme následující definici:”Chorobné sexuální nutkání směřované ke stejnému pohlaví” a v Norstedt encyklopedii (šv: Norstedts Uppslagsbok) z roku 1973 byla homosexualita vysvětlena jako: ”Pokřivené sexuální nutkání ke stejnému pohlaví. Protiklad: heterosexualita, normální sexuální nutkání.”  

Přejděme k the Pride Festival v roce 2001, homosexuální extravaganci ve Stockholmu. Ve stanu, který patřil Liberální asociaci mladých (šv: Liberala Ungdomsförbundet) bylo hlavní atrakcí házení šipek na velké fotografie Alfa Svensona, papeže a Ulfa Ekmana (vůdce ”Slova života”, nové charismatické denominace ve Švédsku). V tomto případě můžete určitě mluvit o nenávisti a povzbuzování k násilí, proti vybraným lidem a skupinám lidí představovaným těmito vůdci. Někoho by možná napadlo, jaká by byla reakce médií, kdyby nějaká náboženská konference měla podobnou atrakci s fotografiemi nějakých ”křesťanofobů” z RFSL s nápisem ”trefte úchyláky”. Něco takového je samozřejmě mezi věřícími nemožné. Nicméně RFSL se nerozpakuje podněcovat nenávist proti náboženským lidem. Úplně jim chybí tolerance vůči určitým skupinám lidí.

Další příklady podněcování nenávisti dnešními homosexuály ve Švédsku: V časopise pro mládež ”Lava”, vydaném v červnu r. 2003 městem Stockholm (a tak placeném penězi daňových poplatníků), vyšla karikatura Siwerta Öholm, jak má sex s Alfem Svenssonem. Pod karikaturou byl následující text, napsaný zpěvákem a ”diskutérem” Ujje Brandeliem: ”… jde o odstranění a zbavení se křesťanského, zastaralého, prohnilého, mužského, starého smradlavého morálního systému z tváře naší země.” Karikatura a text byly opsány Hans-Göranem Björkem (který je mezi jiným fejetonistou pro ”World Today” se silnými vazbami na ”Slovo života”) jak pro tajemníka Ministerstva spravedlnosti (Sw: Justitiekanslern; JK) tak pro ombudsmana pro spravedlnost (Sw: Justitieombudsmannen; JO).  Oba si mysleli, že výrazy odstranit křesťany z tváře země jsou docela přijatelné. Srovnejte to s přísným právním postupováním proti Pastorovi Āke Greenovi, který mluvil proti homosexualitě a proti jiným sexuálním hříchům.

V dnešním Švédsku je mnoho oficiálních center moci a odvětví vlády, která jsou silně ovlivněna programem homolobby. Uveďme například švédský Nejvyšší soud (Sw: HD or Högsta Domstolen). Nejde jen o politickou úroveň. Většina ”Švédské církve” – placené už po staletí převážně penězi daňových poplatníků – je silně ovlivněna zájmy homolobby. Nicméně dokonce i v této církvi je značný počet členů a duchovních, kteří nesouhlasí s politikou jejich vedení.

Arcibiskup Hammar a jeho lesbická sestra, vikářka Anna Karin Hammar v Uppsale, jsou v čele změn toho, co bylo ve Švédské (luteránské) církvi dlouho doktrinální tradicí. Pro více informací o (s několika výjimkami) velmi špinavé reakci křesťanů na nápor homosexuality se podívejte na ”Č. 6”. Během ”Večeru kultury” v Uppsale 19. září 1998 uspořádali ”mši/bohoslužbu” v katedrále v Uppsale, kde předvedli tak zvanou Ecce homo výstavu. Představovala zobrazení Ježíše obklopeného homosexuály a jeho samého jako homosexuála. Zobrazit Ježíše tímto způsobem během ”bohoslužby” v posvěcené Uppsalské katedrále vypadá jako poslední vyjádření toho, co se stalo ve Švédsku za posledních 30 let.

V prostředí, jako je tohle, je pro rodiče prakticky nemožné najít psychology nebo psychoterapeuty, kteří by jim chtěli pomoci s problémem pohlavního zmatku u jejich dětí. Jedině, že budou povzbuzovat rodiče, aby nechali své děti rozvíjet v homosexuální muže a ženy. Švédská asociace psychologů (v současnosti asi 8 500 členů) byla založena v roce 1955. V roce 1998 vydali své ”Etické principy profesionální psychologie v Nordických zemích” (Sw: "Yrkesetiska Principer för psykologer i Norden").

Mezi jiným By a factor stanovili, že oni musí ”respektovat odlišnosti v individuálních, vzorových a kulturních aspektech, které se týkají úrovně fungování, pohlaví a sexuální orientace”. Možná to zní jako hatmatilka (stejně jako ve švédském původním textu) - kromě mantry ”respektovat sexuální orientaci”. Když se to zkombinuje s ”informacemi pro veřejnost” na téma ”instrukcí, které se týkají stížností na psychology”, má to neblahé konotace pro kteréhokoliv psychologa, který by chtěl pomoci rodičům zabránit homosexualitě u jejich dětí.

Zatím jsme probrali Mýtus č. 1 (že oba životní styly jsou stejně žádoucí) a Mýtus č. 2 (že nemůžete ovlivnit budoucí sexuální orientaci svého dítěte). Takže se přesuňme k Mýtu č. 3:

Zpět na obsah

Mýtus č. 3: Sexuální orientace je dědičná – ”Je to v genech”

1.  Zaujatost/zfalšování výsledků výzkumu homolobby
Americká psychiatrická asociace (APA) vydala průvodní dokument pro své praktikující odborníky nazvaný Diagnostický a statistický manuál (DSM). Až do roku 1973 byla homosexualita považována za nenormální chování a tak se s ní i zacházelo. Ale toho roku, bez jakýchkoliv výzkumných studií jako základu, APA prohlásila homosexualitu za normální chování. Výše jsme si ukázali, že k tomu došlo velmi nedemokratickým způsobem, mazaným a odporným aktivismem homosexuálních prvků v APA a jejich přívrženců (ODKAZ č. 1), str. 32-36). Během dvou let po tomto rozhodnutí Americká psychologická asociace (také se zkracuje na APA a má třikrát tolik členů) udělala totéž rozhodnutí. Jakmile se jednou udělala tato hlavní rozhodnutí, náhle se začalo považovat za nevhodné pokoušet se pomoci rodičům bránit homosexuálnímu vývoji u jejich dětí. Ti, kteří se toho odvážili, byli přísně kritizováni. 

V průběhu let od roku 1973 získávají homosexuální větve a jejich přívrženci v obou APA více moci. Do té míry, že dnes představují zásadní cenzurní výbor, který má právo řídit veškerý výzkum v oblasti homosexuality, jejího původu a příčin. Homosexuálové dnes mají v behaviorálních vědách příliš velké zastoupení. Proto kdykoliv je publikována zpráva z nového výzkumu, je bezpodmínečně nutné zjistit, kdo jsou badatelé, jaká je jejich sexuální orientaci, plus původ peněz na studii. Je smutné, že taková je dnes situace, ale tak to prostě je, a proto jsme za několik posledních desítek let viděli mnoho zkreslených – a dokonce zfalšovaných – výzkumů na toto téma. Důrazem homosexuální propagandy je ukázat skrze ”výzkum” a rozšiřování výsledků v médiích, že homosexualita má genetický původ. Když následující výzkum ukáže, že výsledky byly špatné nebo dokonce zfalšované, nikde v médiích nenajdete opravu. V následujících informacích toho uvidíme mnohé příklady.

Nejprve se musíme podívat na to, proč
máme tak otřesné zkreslení nejen ve výzkumu, ale také v médiích, které výsledky publikují pro širokou veřejnost. Průzkumy ukázaly, že homosexuálové a jejich přívrženci mají v médiích příliš velké zastoupení. Jen jako jeden příklad uvedu, že New York Times a Washington Post – vedoucí novinářské organizace ”starých médií” – mají redakční radu s většinou homosexuálů. Může to být extrémní případ, ale trend je i v ostatních médiích stejný. A noviny samy samozřejmě nikdy nepíšou o tomhle vyloženém zkreslení. Nikdy by nedovolily, aby jejich čtenáři věděli, kolik je v jejich redakčních radách homosexuálů.

Proč je tak důležité poukázat na tuto situaci? My všichni si tvoříme své názory a postoje na základě toho, co čteme a slyšíme. Každý z nás bez výjimky! Proto jsou běžně považované názory do velké míry formovány našimi médii (a zvláště televizí). A v zemi jako je naše, s omezeným počtem kanálů ve švédštině, jsou zdroje informací – pro většinu našeho obyvatelstva – skutečně velmi omezené.

V USA dal deník New York Times nedávno svým novinářům směrnice – a těch novinářů je po světě mnoho – jak mají psát na téma homosexuality. Například na téma práv gayů prohlásili následující: ”Stoupenci gayů jsou znepokojeni tím, že výraz ”práva gayů” může způsobit, že lidé budou reagovat negativně, protože si budou myslet, že gayové mají práva, která ostatní nemají. Stoupenci gayů dávají přednost ”stejným právům” nebo ”občanským právům pro gaye”. Pokud musíte použít termín ”práva gayů” – například v nadpise, kde je prostor velmi ohraničen, musíte v textu přesně definovat, o čem to je.”


Protože cílem propagandy homolobby je dostat svou zprávu do médií, není lepší způsob než být právě v médiích (a ve vedoucích pozicích). Homosexuální novináři v roce 1990 vytvořili svou vlastní národní asociaci pod názvem Národní lesbická a gay asociace novinářů (NLGJA), která získala velký vliv. Na své desáté výroční slavnosti v San Franciscu 7.-10.září 2000 měli na jednom ze svých hlavních zasedání surrealistickou diskuzi. Otázka, která se na panelu probírala, zněla takto: ”Má reportér zodpovědnost zahrnout stanovisko, které odporuje pohledu homosexuálů, když líčí příběhy vztahující se k homosexualitě?
” Jeden z účastníků z hlavní novinářské organizace (Jeffrey Kofman) to vyjádřil tímto způsobem: ”Ta celá záležitost se týká ”rovnováhy”, které máme my novináři dosáhnout stejným způsobem, jako když například píšeme o černošské komunitě. Nikdy jsem neviděl redakci, ve které píšou o jedné straně a potom musí vyběhnout ven a získat hledisko Klanu. Musím jít udělat svůj rozhovor s Klanem. Jak je potom možné být regulérní?” Paula Madison, viceprezidentka různorodosti v NBC a novinová ředitelka WNBC v New Yorku přizvukovala: ”Souhlasím s ním. Nevidím důvod, proč bychom měli vyhledávat absurdní a hloupé hledisko jenom proto, abychom získali jiný názor.” Kofman dodal: ”Všichni jsme viděli a stále vidíme mnoho informací, které zahrnují stanoviska témat týkajících se gayů, které vypovídají lidé, kteří jednoduše nejsou tolerantní a možná k tomu ani nemají kvalifikaci.”

Zpráva je zde jasná: Protože ti, kteří mají protichůdný názor, jsou na prvním místě netolerantní fanatici, nenechme je mít v médiích hlas. Lidé, došli jsme k tomuto netolerantnímu názoru homosexuální lobby v nebezpečné spirále naší společnosti, která vede k úpadku.

Směrnice New York Times pro vlastní reportéry a novináře, aby už nepoužívali výraz ”práva gayů”, představuje opak k původním doporučením v prvotní knize Kirka Madsena (“Po všem: Jak Amerika překoná svůj strach a nenávist vůči gayům v 90. letech”). Nevidím lepší způsob, jak obnažit ty vychytralé marketingové metody, které použili Kirk a Madsen, než knihu Davida Kupeliana nazvanou “Marketing zla: Jak nám radikálové, elitáři a pseudoexperti prodávají zkaženost pod názvem svoboda”. Pro dobré shrnutí knihy klikněte zde (odkaz č. 22). 

David Kupelian ve své knize píše: ”Možná se podivíte: Kde a kdy se tento parní válec”práv gayů” ve veřejných vztazích zastaví? Cílem není jen dojít k úplnému přijetí homosexuality, včetně manželství příslušníků stejného pohlaví, ale také zakázat veřejnou kritiku homosexuality, zahrnujíc v to biblické pasáže, které odsuzují homosexualitu. Jinými slovy úplné zablokování kritiky hrozbou trestu. Tak už to je v případě Kanady a některých částí Skandinávie.”

Takže dnes běda novináři, který se odváží vyjádřit myšlenky, které nejsou politicky korektní. Může to zničit kariéru každému. V naší zemi je situace dokonce ještě horší než ve Spojených státech. Proto nepřekvapí, když byla švédská televize (”SVT”) – která má monopol na to, aby byla financována povinnými licenčními poplatky – oceněna prestižní ”Rainbow Reward” za tak úspěšné prosazování jejich politiky.

Svým způsobem je pochopitelné, že novináři a umělci, kteří pracují v médiích a zábavním průmyslu, pracují přesčas, aby způsobili, že jiní přijmou jejich životní styl. Kdo nechce být přijímaný? Je jenom smutné, že se to děje za cenu těch nejzranitelnějších dětí a že rodičům a prarodičům se nedává právo znát fakta.

To, co se stalo na výzkumném sympoziu v roce 1996 na téma ”sexuální orientace”, je velmi poučné a objasňuje sílu a metody jejich práce. Jeden z badatelů, Scott Hersherger, naznačil, že soudy budou těžko tlačeny k tomu, aby podporovaly diskriminaci skupiny, pokud se skupina identifikuje spíše svými biologickými zvláštnostmi než zvláštnostmi v chování. Sympatizujicímu davu řekl: ”Průzkumy veřejného mínění a empirický výzkum nám vždy říkají, že existuje kladná korelace mezi lidskou vírou v neměnnost zvláštností a přijetím těch zvláštností. Takže čím víc člověk věří, že homosexualita nebo sexuální orientace má biologický původ, tím pozitivněji o tom bude přemýšlet.” Jinými slovy poselství bylo takové: Vytvářejme studie, abychom ukázali, že ”homosexualita nebo sexuální orientace má biologický původ a není vybraným životním stylem”! Proto nepřekvapuje, že máme mnoho ”zvláštních vědeckých výzkumů”, které na nás dotírají. Vše pro to, aby lidé uvěřili. To, jestli je výzkum poctivý, mnoho z nich nezajímá. Zdá se, že každé vysvětlení homosexuálního chování – s výjimkou toho biblického (Římanům, 1. kapitola) – je pro mnoho ”vědců” v psychologii přijatelné (stejně tak i pro naivní média a veřejnost)! To vše proto, aby se omluvila volba životního stylu, který je škodlivý jak jedinci, tak společnosti. Zamyslete se nad všemi penězi (často z homosexuálních zdrojů), které jsou určeny na tento druh výzkumu. 

Výzkumné aktivity, které se týkají homosexuality, spadají do dvou hlavních kategorií: 1) Psychologické/Okolnostní teorie a 2) Biologické teorie. Naše diskuze se až do tohoto bodu (tj. Bieber a kolektiv) zabývala psychologickými/okolnostními teoriemi. Nyní se přesuneme k biologickým teoriím, které se mohou rozdělit do třech oblastí výzkumu:
-  Dospělecká hormonální hypotéza
-  Genetické hypotézy
-  Prenatální hormonální hypotézy

Dospělecká hormonální hypotéza:  Nějaký čas se spekulovalo o tom, že je rozdíl v pohlavních hormonech u heterosexuálních a homosexuálních dospělých. Teď se ukázalo, že tomu tak není, tudíž je tato oblast výzkumu dnes nepodstatná.

Genetická hypotéza.  Tato oblast výzkumu byla v posledních několika desetiletích nejzajímavější. Nyní se tedy soustředíme na tuto konkrétní oblast. Je to také oblast, ze které se mohou vyvodit konečné závěry.

Zpět na obsah

2. Kallman
Ve výzkumu možného genetického původu homosexuality byl zpočátku velký zájem o studium identických dvojčat (monozygotických dvojčat) - ze zřejmých důvodů. Je dobře známo, že když se identická dvojčata narodí, mají stejné charakteristické rysy. Pokud má například jedno z dvojčat hnědou barvu očí, identické dvojče má vždy také hnědou barvu očí. A tak dále. Kdyby tedy existoval ”gay gen”, identická dvojčata by jej měla obě a dopadlo by to tak, že by obě měla tu samou sexuální orintaci. A víte co? To bylo přesně to, co prvotní Kallmanova studie z roku 1952 zjistila. V časopise ”Nervových a mentálních chorob” publikoval výsledky, které ukazovaly 100 % shodu u homosexuality monozygotických dvojčat (identických dvojčat) - viz ODKAZ č. 5), str. 71. V té době se to vychvalovalo jako konečný důkaz toho, že původ homosexuality je ”v genech”. V této studii byl jen jeden problém. Byla zfalšovaná! Neobstála při kontrole. Přemýšlejte o tom. Později se docela lehce zjistilo, že mezi mnoha identickými dvojčaty bylo mnoho (vlastně většina) těch, u kterých se homosexualita vyvinula jen u jednoho dvojčete z páru. Byl to jeden z prvních příkladů vědecké nepoctivosti, která od té doby zamořuje výzkum na tomto poli kvůli politizaci výzkumu.
Kallman, nyní v hanbě, se později odvolával na své výsledky jako na ”statistický artefakt”.

Zpět na obsah

3. Bailey-Pillard (1991)
Ale zájem o identická dvojčata zůstal. Kvůli těmže očividným důvodům. Mohlo by to být tak, že by existoval gen, který by způsobil, že by byl člověk náchylný k homosexualitě, ale vliv by měly také faktory prostředí. Ačkoli ”stupeň shody” samozřejmě nebyl 100 %, jak navrhl Kallman, mohlo by být, že by byl přesto mnohem vyšší než 2 - 4 %, která by předpovídala náhodné párování založené na procentuálním poměru homosexuálů ve společnosti jako celku. 

V tomto směru byly na toto téma prováděny různé studie. Jedna z nich byla studie Michaela Baileyho z univerzity Northwestern a Richarda Pillarda z Bostonské univerzity medicíny v r. 1991. Jejich výzkum (ODKAZ č. 5), str. 72 - 78) získal velmi širokou publicitu a je jednou ze zpráv, na kterou se homosexuální lobby stále odkazuje v médiích (k naivní veřejnosti). (Pillard byl homosexuál). Ve své zprávě (odkaz č. 23) představili následující výsledky:

Monozygotická dvojčata (identická dvojčata):  52 % PC (29 z 56 = 52 %)
Dizygotická dvojčata (ne-identická dvojčata): 22 % PC (12 z 54 = 22 %)
Sourozenci, kteří nejsou dvojčata: 9 % PC (13 ze 142 = 9 %)
Adoptovaní sourozenci: 11 % PC (6 z 57 = 11 %)

Bailey a Pillard použili termín PC (Probandwise Concordance), který znamená následující:
U identických dvojčat “52 % PC” znamená, že 52 % identických dvojčat, která byla zkoumána, sdílela se svými bratry homosexuální preference. Na první pohled se může jevit, že to dává argumentu ”homo genu” nějaký smysl. 52 % u identických dvojčat naznačuje, že pro každé identické dvojče s homosexuálním identifikací je 52 % šance, že jeho dvojče bude také homosexuální. Mnohem vyšší číslo než 2 - 4 %, které se očekává na základě procenta homosexuálů v celkovém obyvatelstvu.

V té době mnozí viděli ve výsledcích této studie důkaz, že homosexualita je (i když ne 100 %) tak alespoň ve velkém rozsahu genetická. Co ale nebylo známo veřejnosti, protože to Pillard zatajil, byl fakt, že velmi silně ”zfalšoval výzkum”. Jiní následující badatelé nedokázali podobné výsledky předložit. Potom se zjistilo, že Bailey a Pillard získali lidi, které zkoumali, inzerátem v progayovských časopisech, a tím do své studie vnesli zjevné zkreselní.

Je důležité, aby se pochopil smysl celé věci. Pro gay komunitu bylo důležité prokázat genetickou hypotézu ze tří důvodů: 1) kdyby byla příčina homosexuality genetická, společnost by se neměla znepokojovat homosexuály, kteří do svých řad verbují mladé dospívající, 2) asi 10krát vyšší výskyt obtěžování dětí mezi homosexuály by nepřispěl k náchylnosti dětí k homosexualitě, pokud by byla svým původem genetická a 3) vzniklo by všeobecné přijetí životního stylu gayů, protože by to nebyla volba, ale protože se tak narodili.

Zpět na obsah

4. Bailey-Dunne-Martin (2000)
Protože měl velmi poškozenou pověst, Bailey přistoupil k vytváření jiné studie bez účasti Pillarda. Tentokrát se Bailey při zcela nové studii identických dvojčat spojil s Dunnem a Martinem. V březnu 2000 publikovali své výsledky v časopise ”Osobnosti a sociální psychologie” (odkaz č. 24). Tím, že získali přístup k australskému ”Registru dvojčat”, byli schopni kontaktovat všechna známá identická dvojčata v Austrálii. To vyloučilo předchozí zkreslení při získávání zkoumaných osob. Bailey také ve studii vysvětlil význam ”Probandwise Concordance”. Výsledky nové studie, srovnané s těmi z první studie, jsou ukázány v této tabulce (z ODKAZU č. 5)– str. 76):

 

Bailey & Pillard Muži

Bailey atd. Australští muži

Bailey & Pillard Ženy

Bailey Australské ženy

Identická dvojčata

“29/56”
52 % PC

3 z 27
20 % PC

“34/71”
48 % PC

3 z 22
24 % PC

Neidentická dvojčata

“12/54”
22 % PC

0 z 16
0 % PC

“6/37”
16 % PC

1 z 18
10 % PC

Sourozenci kt. nejsou dvojčaty

“13/142”
9 % PC

Nezaznamenáno

“10/73”
14 % PC

Nezaznamenáno

Adoptovaní sourozenci

“6/57”
11 % PC

Nezaznamenáno

“2/35”
6 % PC

Nezaznamenáno

Všimněte si velmi odlišných výsledků v (nezkreslené) studii australských dvojčat. U mužů nyní Bailey a kolektiv zjistili, že z 27 mužských párů identických dvojčat s alespoň jedním homosexuálem, pouze 3 měli dvojče, které bylo také homosexuální. Jinými slovy: pouze 3 z celkových 27 (tedy 11,1 %) homosexuálních mužů měli jako své dvojče také homosexuála. Proto je zde jen 11 % (=3/27) shoda. 20 % ”Probandwise Concordance” oznámená ve studii australských mužů v tabulce pochází z Bailey-Dunne-Martinovy nové metody, kdy se každý souhlasný pár počítá dvakrát, jak v čitateli, tak ve jmenovateli. Proto dostáváme 3+3=6 v čitateli a 27+3=30 ve jmenovateli (6/30=20 % zobrazených v PC tabulce). Ale pro účely srovnání s předchozí studií musíme porovnat 29 z 56 (52 %) ve studii Bailey-Pillard s 3 z 27 (11 %) ve studii Bailey-Dunne-Martin.

V závěrečné analýze chceme porovnat 11 % shodu u studie Bailey-Dunne-Martin s četností homosexuality v celkové populaci. 11 % shoda už více nepoukazuje na genetický vliv. Dokonce i když je 11 % vyšší než četnost mužských homosexuálů v celkové populaci, musíme vzít v úvahu to, že identická dvojčata mají typicky velmi podobnou výchovu a prostředí, ve kterém vyrůstají. 11 % (jako protiklad k 2 - 4 %) tomu může velmi lehce odpovídat. Pokud vůbec něco, tak výsledek Bailey-Dunne-Martin ukazuje, že vůbec neexistuje významné genetické spojení. I přes tento nový výsledek výzkumu neskončil nátlak na politizaci tohoto tématu v médiích. Vždyť mluvíme o ”genové vědě na téma gayů” (směšná oblast vědy) a v dnešní společnosti myšlenka ”politické korektnosti” má navrch nad vědeckými fakty. 

Studie Bailey-Dunne-Martin neváhala odkrýt dřívější zfalšovanou studii Baileyho a jeho bývalého homosexuálního kolegy Pillarda. V závěru výsledků svého výzkumu prohlásili: ”Naznačuje to, že shoda v dřívějších studiích byla navýšena kvůli shodě závislé na zjištěném zkreslení” (to je ukázkové zreslení). Dále prohlašují: ”Tato studie neposkytuje statisticky významnou podporu důležitosti genetických faktorů homosexuální orientace.

Takže v závěru tato studie Baileyho, Dunna a Martina (bez ukázkového zkreslení) nejen vyvrací předchozí studii Baileyho a Pillarda, ale je také silným důkazem toho, že homosexualita není výsledkem genetického kódování.

To samozřejmě nevylučuje možnost (možná dokonce pravděpodobnost) toho, že možná k rozvoji prohomosexuality přispívají v dětství jiné geny. Například chlapec, který se narodí s velmi citlivou povahou, možná trpí víc než většina chlapců kvůli zavržení nezodpovědným otcem, což dále způsobí, že bude citlivější na pohlavní zmatek a dokonce na zmatek pohlavní identity (GID), jak jsme uvedli dříve. Je analogie, že chlapec, který se rodí s geny, které způsobí, že bude velmi vysoký, bude mít větší šanci, že se stane dobrým basketbalovým hráčem. Ale nejprve se musí rozhodnout, že bude hrát basketbal.

Zpět na obsah

5. Ještě další zfalšovaná studie (Hamer, Hu, Magnusson, Hu a Pattatucci)
Vlastně ještě před Bailey-Dunne-Martinovou studií v roce 2000, která odhalila dřívější práci Kallmana a Bailey-Pillarda, se prováděly jiné zfalšované studie. Zatímco Bailey-Pillardova a Bailey-Dunne-Martinova studie identických dvojčat byly v oblasti ”nepřímého genetického výzkumu”, studie v r. 1993 byla v oblasti ”přímého genetického výzkumu”. Toho roku Hamer, Hu, Magnusson, Hu a Pattatucci v časopise Scince publikovali výsledky přímé genetické studie nazvané “Spojení mezi indikátory DNA na chromozómech X a mužskou sexuální orientací
” (ODKAZ č. 1), str. 110-113 a ODKAZ č. 5), str. 79-83]. Tato studie se v médiích okamžitě ohlašovala jako ”objev gay genu” a mnozí z toho usoudili, že věda nyní ”prokázala”, že homosexualita je dědičná. Pamatujte si, že to bylo v r. 1993, sedm let před studií australských dvojčat, kterou prováděl Bailey a kolektiv, ve které se ukázalo, že gay gen neexistuje.

Jak se později ukázalo, studie Hamera a kolektivu byla další zfalšovanou studií a dva roky nato tentýž časopis Science prohlásil, že Hamer byl vyšetřován “Úřadem pro poctivost výzkumu” v oddělení Zdraví a sociální péče kvůli tomu, že ”výsledky svého výzkumu oznamoval selektivně” (ODKAZ č. 1), str. 113). Nicméně když se to oznamovalo, ve veřejných médiích nebyly žádné fanfáry. Dodnes má stále mnoho lidí dojem, že ”gay gen” se našel a že homosexualita je proto dědičná. Protože je tato lež široce rozšířená, podívejme se trochu blíže na práci Hamera a jeho kolektivu.

Hamer a jeho tým získali z léčebného programu AIDS skupinu 76 homosexuálů. Všichni prohlásili, že mají alespoň jednoho homosexuálního bratra a silný vzor homosexuální orientace mezi strýci ze strany matky, ale ne mezi strýci z otcovy strany. Hamerův tým předpokládal, že by to mělo svědčit o nějakém genu na chromozómu X. Jak pravděpodobně víte, muž dostává svůj chromozóm X z jednoho ze dvou chromozómů X své matky a svůj chromozóm Y od svého otce. Protože matky nebyly homosexuální, spekulovalo se, že pouze jeden z jejich dvou chromozómů X nese gay gen. Takže v celkové populaci by asi polovina dětí mužského pohlaví skončila s chromozómem X nesoucím gay gen a polovina ne. Ale ve vzorku 40 párů homosexuálních bratrů nejen polovina z nich (tzn. 20), ale plných 33 z nich mělo chromozóm X, který měl odlišnost na genu q28, který byl atypický pro normální odstupňovaný vzor. Protože toto číslo (33) bylo vysoko nad předpovídanými (náhodnými) 50 %, předpokládali, že tento konkrétní gen nese mužskou homosexuální orientaci. Nicméně stále tu bylo 7 párů homosexuálů bez ”označeného” genu.

Pokud by tyto výsledky byly pravdivé a poctivé (a pak by se mohly zopakovat v následujících studiích), závěr, který by se z toho mohl vyvodit, by se stále omezoval na toto: Tento konkrétní chomozomální vzor není potřebný
ani dostatečný pro to, aby způsobil homosexualitu. Není potřebný, protože 7 ze 40 homosexuálních párů tento vzor nemělo. A není dostatečný, protože následující studie Hamerova týmu (zahrnující nehomosexuální bratry s tímtéž pozadím) ukázala, že někteří z těchto heterosexuálních bratrů měli to samé genové označení na q28. Takové genové označení a spojení je těžko přijatelná definice ”gay genu”. Ale (znovu jen kdyby byl výzkum poctivý) by se mohlo argumentovat, že by mohly existovat nějaké další vlastnosti spojené s tímto konkrétním genem, které by znamenaly spojení s jinou rodinnou vlastností, která by způsobovala, že jedinec bude náchylnější k tomu, aby se stal homosexuálem. Například jednotlivec s konrétním označením genu může mít genetickou způsobilost k hledání novinek nebo čehokoli. Kdo ví co by to mohlo být?

Jak se brzy ukázalo, studie Hamera a kolektivu byla další ukázkou falešné hry s čísly. Brzy po Hamerově publikaci v Science ten samý časopis publikoval vyvrácení důkazů badateli z univerzity Yale Colombii a Státní univerzity v Louisianě. Mezi jiným napsali (ODKAZ č. 1), str. 111-112]:

Výsledky studie se neshodují s žádným genetickým modelem. …Žádný z těchto rozdílů [mezi homosexualitou u strýců nebo bratranců z otcovy strany versus strýců nebo bratranců z matčiny strany] není statisticky významný. … Malý rozsah vzorku způsobuje,že jsou tato data slučitelná s řadou možných genetických a okolnostních hypotéz…”


Testem každé studie je to, že pokud se test nemůže zopakovat (reprodukovat), nenaplňuje kritérium pro ”zjištění” nebo ”objevení”.
Jiní badatelé se bez úspěchu pokusili opakovat studii Hamera a kolektivu. Hlavní studie v r. 1999 zahrnula vzorek 52 sourozeneckých párů gayů. Tým (Rice, Anderson, Risch a Ebers) hledal čtyři oddělené chromozomální indikátory v téže genetické oblasti, ale nenašli žádný vztah k homosexuální orientaci. V časopise Science (284, duben 1999) na str. 666 prohlašují: ”Není jasné, proč se naše výsledky tak odlišují od Hamerovy původní studie. Protože naše studie byla větší než ta Hamerova, určitě jsme měli dostatečný potenciál pro odhalení tak velké genetické chyby, jaká byla ohlášena ve studii. Nicméně naše údaje nevykazují přítomnost genu na pozici Xq28, který by měl vliv na sexuální orientaci.” Výraz ”Xq28” označuje pozici genu q28 na chromozómu X. Výzkumný tým obětoval mnoho času a úsilí a byl zmaten, proč jsou jejich výsledky ”tak odlišné od Hamerových”. Jak bylo uvedeno výše “Úřad pro poctivost výzkumu” - větev oddělení Zdraví a sociálních služeb - následně vyšetřovala Hamera kvůli tomu, že ”výsledky oznamoval selektivně”. Ještě další příklad intelektuální nepoctivosti! Vše pro podporu homosexuálního programu, jak už bylo doporučeno dříve (1991) Kirkem a Madsenem (viz úvod k Mýtu č. 1).

Potom, asi rok na to, (v březnu 2000) přišla Bailey-Dunne-Martinova studie identických dvojčat v Austrálii (viz výše), která navždy demaskovala jakékoliv hypotézy a teorie o možnosti ”gay genu” a vypadalo to, že přesvědčivě ukončila další vědeckou diskuzi na toto téma. Tím neříkám, že přehrávání a politicizace tohoto tématu v médiích skončilo. Vždyť zde mluvíme o ”vědě o genech gayů” (směšná věda) a v dnešní společnosti myšlenky ”politické korektnosti” berou navrch nad vědeckými fakty. Protože falešná Hamerova zpráva se stále široce propaguje v médiích jako pravda a že genetické spojení k homosexualitě bylo dokázáno, blíže jsem se podíval na Hamerův výzkum. Najdete ho pod tímto odkazem (Č. 5), ”Kritika Hamerova výzkumu”). Pokud máte čas a chcete se ponořit do analýzy, zjistíte o jaké ”směšné vědě” mluvíme.

Zpět na obsah

6.  Bearman-Bruckner (2001)
Asi rok poté, co Bailey-Dunne-Martinova studie odhalila zfalšovanou studii Bailey-Pillarda, dospěla k témuž závěru jiná výzkumná skupina. Výzkumný tým vedený Bearmanem z Univerzity Columbia a Brucknerem z Univerzity Yale zkoumal ne méně než 5 552 sourozeneckých párů. Ve své studii ”Dvojčata opačného pohlaví a sexuální přitažlivost ke stejnému pohlaví”, publikované v říjnu 2001, prověřovali různé teorie a faktory toho, co způsobuje homosexualitu (sociální, hormonální, genetické a vývojové faktory). Zkoumali jak monozygotická, tak dizygotická dvojčata, sourozence, nevlastní sourozence a sourozence bez jakékoliv pokrevní spojitosti. Také se dívali na dizygotická dvojčata stejného a opačného pohlaví. Jejich výsledek byl prakticky nezvratným důkazem toho, že není žádný genetický vliv na vývoj homosexuality. Pro monozygotická (identická) dvojčata u mužů to číslo bylo 7,7 % PC (Probandwise Concordance), což úplně souhlasilo s 11 % PC v Bailey-Dunne-Martinově studii a daleko se odklání od 52 % ve zfalšované studii Baileyho a Pillarda v r. 1991. Ať je to 11 % nebo 7 %, je to stejně silný důkaz toho, že to není žádný významný genetický faktor.

A Bearman a Bruckner (podobně jako Bailey-Dunne-Martin ve své zprávě) napsali o Bailey-Pillardově zprávě následující:
V předchozím výzkumu byla oznámena podstatně vyšší shoda pro homosexuální orientaci. Věříme, že předchozí práce je ve velké míře nesprávná, jako výsledek spoléhání se na nepřímý důkaz.
” Není to jemný způsob odhalení Bailey-Pilardovy studie? Bailey-Pillardovu směšnou vědu nazývají ”předchozím výzkumem”. Pro další informace o Bearman-Brucknerově zprávě viz (odkaz č. 25).

Je překvapivé, že i přes mnohá odhalení Bailey-Pillardovy studie se na ni homolobby stále odkazuje. A hlavní média o tom nemají ani ponětí.

Zpět na obsah

7.  Simon LeVay (1991)

Pozadí
Téhož roku, kdy byly publikovány falešné výsledky Bailey-Pillardovy studie, získala velkou publicitu studie Simona LeVaye (Simon LeVay, Rozdíl Hypothalamické struktury heterosexuálních a homosexuálních mužů
, Science 253 [1991]; 1034-37). Pro shrnutí studie Simon LeVaye viz odkaz č. 26. Pro projednání této zprávy viz ODKAZ č. 5, str. 67-70.

LeVay je další homosexuální badatel. Byl neurobiologem na Salk Institutu v Kalifornii, když poprvé publikoval výsledky svého výzkumu. Jeho zjištění ho v r. 1991 přes noc katapultovala do velké slávy. Zdálo se, že LeVay je velmi sympatický a dobře kvalifikovaný vědec, i když někteří jiní badatelé zpochybňují jeho kvalifikaci. Například Joan Rougharden, profesor na Stanfordské univerzitě, píše:
“LeVay je nižší akademik, který nikdy nikde nedosáhl profesury a jehož předcházející výzkum se neprokázal jako zopakovatelný
. Nicméně v akademických kruzích je znám jako autor, který popularizuje podezřelé výsledky výzkumů. LeVay vytáhl tuto pochybně získanou popularitu na status opravdového znalce záležitostí gayů v akademickém prostředí.” Rougharden se také postavil proti LeVayovu pozvání představielů NAMBLA (Asociace lásky mužů k chlapcům v Severní Americe); hlavní organizace která ve Spojených státech prosazuje pedofilii, aby přišli a mluvili na Stanfordské univerzitě.

LeVay sám byl zpočátku velmi opatrný co se týče závěrů,
které se měly vyvodit z jeho výzkumu. Nicméně jiní – zvláště politicky korektní masmédia – ohlašovali jeho zjištění jako důkaz, že nyní bylo prokázáno spojení mezi homosexualitou a genetickým nebo hormonálním vybavením při narození. Připoměňme si, co prohlásil na výzkumném sympóziu (viz výše) Scott Hersherger:
”Průzkumy veřejného mínění a empirický výzkum nám vždy říkají, že existuje kladná korelace mezi lidskou vírou v neměnnost zvláštností a jejich přijetím. Takže čím víc člověk věří, že homosexualita nebo sexuální orientace mají biologický původ, tím pozitivněji o tom bude přemýšlet.



Zabudované zkreslení?

Po této zprávě a následné slávě v r. 1991 se zdá, že se LeVay stal méně skromným, pokud jde o význam jeho zjištění. Změnil se ze skromného a uvážlivého badatele na něco jako homosexuálního aktivistu. V r. 1992 dokončil svůj výzkum v Salku, založil Institut výuky gayů a leseb v západním Hollywoodu.

LeVay také podal osobní a emocionální důvody toho, proč začal v první řadě se studií. V rozhovoru čteme:

"Věděl jsem, že jsem gay od doby, kdy mi bylo asi 13,” říká a na jeho opálené tváři se objevuje úsměv. ”Jako gay jsem měl motivaci pro to, abych tu práci udělal. Kdybych to neudělal já, nikdo jiný by se do toho nehrnul. Jako vědec jsem věděl, že to je výzkum, pro který mám kvalifikaci…” Avšak nakonec směr jeho výzkumu změnila hluboká osobní krize. V r. 1990 LeVayův partner Richard, lékař na pohotovosti, zemřel po čtyřletém boji s AIDS. ”Richard a já jsme spolu strávili 21 let,” vzpomíná a jeho hlas se i po letech chvěje. ”Když jsem se o něho staral, rozhodl jsem se, že se svým životem chci udělat něco jiného. Člověk si uvědomuje, že život je krátký a musíš se zamyslet nad tím, co je pro tebe důležité a co ne. Měl jsem emocionální potřebu udělat něco osobnějšího, něco spojeného s mou identitou gaye.”

V rozhovoru pro Newsweek LeVay prohlásil, že po smrti svého milence se rozhodl zjistit genetickou příčinu homosexuality, nebo se úplně vzdát vědy. Dále přiznal, že doufal v to, že bude vyučovat společnost o homosexualitě, a to včetně právních a náboženských postojů. To samo o sobě není důkazem úmyslné nepoctivosti. Jeho výzkum však může být ztěží označen za nezkreslený. Přetrvává ale otázka: opustil pozici vědce v institutu v Salku, protože nemohl ”najít genetickou příčinu homosexuality”?

V ještě jiném rozhovoru zmiňoval nyní neslavné a zfalšované studie Bailey-Pillarda a Hamera a kolektivu (viz kapitoly 6 a 8 výše). Tak to bylo představeno v březnovém čísle Discoveru z r. 94 (pod titulem: ”Sex a Mozek) [podtržení je můj důraz]:

Ve skutečnosti LeVay dlouhou tušil, že homosexualita začíná v rodinách a má dědičnou složku – domněnka upevněná nedávnými studiemi dvojčat psychologa Michaela Baileyho z Univerzity Northwestern a psychiatra Richarda Pillarda z Univerzity Boston. Studie ukazují, že u identických dvojčat – která sdílejí tytéž geny – je dvakrát větší pravděpodobnost, že se oba stanou gayi nebo lesbičkami než u neidentických dvojčat, která sdílejí pouze polovinu genů. Také je pětkrát větší pravděpodobnost, že se oba stanou gayi než u adoptovaných bratrů, kteří sdílejí výchovu, ale ne geny. ”To jasně ukazuje, že genetika zapříčiňuje podstatnou část celkové příčiny,” říká LeVay. Jako neoficiální důkaz uvádí snímek své rodiny a svých čtyřech bratrů: ”Dva a půl z nás jsou gayové,” říká. (Jeden z bratrů je bisexuál.) ”Víte, můj otec se nikdy nesmířil s tím, že jsem gay. Nesouhlasil s tím. Protože všechny děti z jeho druhého manželství jsou normální, trvá na tom, že jsme vše zdědili z rodiny naší matky.”


Rozhovor pokračuje:
“Je ještě možné ospravedlnit LeVayova otce, který to nepřijal. V červenci minulého roku, poukazuje LeVay, tým Deana Hamera v Národním institutu zdraví lokalizoval u bratrů gayů oblast na chromozómu X, který se může ukázat jako nositel gay genu nebo dokonce genů. Chromozóm X je vlastně vždy matčin genetický odkaz svým synům. Jakým způsobem může gen v této oblasti z někoho udělat gaye, zůstává otázkou: možná ovlivňuje struktury spojené s pohlavím, které se tvoří v hypothalamu. Pokud jde o sexuální přitažlivost a chování, LeVay podezřívá, že lidé jsou do velké míry formováni v děloze. ” Něco jiného se děje, když se mozek gaye sám uspořádává ve fetálním období,” říká. ”Pokud někam investuji své peníze, je to kvůli vzájemnému působení pohlavních hormonů a mozku. Mohou být genetické rozdíly v tom, jak buněčné receptory mozku plodu odpovídají na pohlavní hormony, jako je testosteron.”

Je vždy nepříjemné zpochybňovat poctivost a bezúhonnost homosexuálního badatele, ale jak jsme už viděli předtím (tj. práce Bailey-Pillarda, Kallmana, Hamera a kolektivu), je to nutné. Zvláště nyní v případě LeVaye, který se stal takovým aktivistou. První kritérium pro nové vědecké zjištění nebo objev je, že se může zopakovat. Pod titulkem ”Gay geny se vrátily” prestižní vědecký americký magazín uvedl v říjnovém čísle r. 1995 (str. 26) [podtržení můj důraz]:
“Zdálo se, že dvě studie publikované ve Science v posledních letech poskytnou dramatický důkaz toho, že mužská homosexualita je biologicky podepřena. V r. 1991 Simon LeVay, tehdy na Institutu pro biologické studie v Salk v San Diegu, oznámil zjištění jemných, ale důležitých rozdílů mezi mozky homosexuálních a heterosexuálních mužů. O dva roky později skupina, vedená Deanem H. Hamerem z Národního institutu rakoviny, spojila mužskou homosexualitu s genem na chromozómu X, který se dědí výhradně od matky.
Obě zjištění se ocitla na předních stránkách novin po celém světě. LeVay a Hamer udíleli rozhovory a psali knihy. Také byli spoluautory článku publikovaného v tomto magazínu v květnu 1994. Ale LeVayovo zjištění ještě musí opakovat jiný badatel. Co se týče Hamera - jedna studie popírala jeho výsledky. Znepokojivější je, že byl obviněn z vědecké neregulérnosti a nyní je vyšetřován Federálním úřadem pro poctivost výzkumu.”



Posouzení studie
Nicméně homosexuální komunita a hlavní masmédia stále citují LeVayův výzkum. Takže se na tyto závěry podívejme:

LeVayův výzkum a hypotézy mohou patřit do oblasti ”Hormonální hypotézy dospělých” (nebo popřípadě do Prenatálních hormonálních hypotéz), které – jak bylo uvedeno výše – jsou jednou z větví ”Biologických hypotéz” jako protiklad k ”Hypotézám prostředí (okolnostní)”. [Další větve Biologických hypotéz jsou Genetické hypotézy (přímá a nepřímá) a Prenatální hormonální hypotézy (viz Kapitola č. 8 níže)].

LeVay studoval oblast hypotalamu v mozku nazvanou Intersticiální jádro předního hypotalamu neboli zkráceně INAH. Jsou tam čtyři oblasti (INAH1-4). Uvedl, že ve svém výzkum zjistil, že INAH3 bylo u homosexuálních mužů a u žen menší než u heterosexuálních mužů. Zkoumal mozky 35 zesnulých mužů a 6 žen. Jako homosexuály určil 19 z nich, protože lékař to poznamenal do úmrtního listu. Také označil jiných 16 mužů jako heterosexuály, protože v jejich úmrtních listech tato poznámka nebyla, dokonce i když 6 z 16 zemřelo na AIDS stejně jako těcj 19 s poznámkou ve svých úmrtních listech. Takže jeho klasifikace zkoumané skupiny vzbuzuje určité otázky.

Ale přesto předpokládejme, že zjištění Simona LeVaye (o průměrně menší velikosti INAH3 v mozku zesnulých homosexuálů) byla pravdivá. Jaké závěry se z tohoto zjištění mohou vyvodit? Je samozřejmě velký rozdíl mezi zjištěním a závěrem.


Závěry ze studie
Závěry, které upřednostňuje homolobby – a které ochotně přijímají naivní a politicky korektní média – jsou dvojí. Zaprvé, že sexuální orientace člověka skutečně souvisí s velikostí INAH3 a zadruhé, že rozdíl ve velikosti existoval už při narození a nejen u zesnulých homosexuálních mužů. Přímo tam se zabýváme hypotetickými domněnkami, které ještě nebyly prokázány. Jsou tři závažné otázky, které se týkají těchto hypotetických závěrů, z nichž první úplně popírá hypotetické závěry:

1. Hypotéza je v protikladu ke zjištěním jak Bailey-Dunne-Martina (viz kapitola 4 výše), tak Bearman-Brucknera (viz kapitola 6 výše). Zvažte, že Bailey-Dunne-Martinova studie byla prováděna výhradně na velkém počtu monozygotických (tj. identických) dvojčat. Taková dvojčata, pokud vůbec někdo, by měla během těhotenství mít velmi podobné charakteristické rysy, ať už genetické nebo hormonální. Dále výzkumné týmy – oba vyvrátily nyní neslavnou Bailey-Pillardovu studii – usoudily, že u identických dvojčat neexistuje statisticky významné spojení s homosexualitou.

2. Víme, že lidský mozek prochází mezi narozením a smrtí závažnými změnami. Například, ve studii NIH (Národního institutu zdraví) bylo zjištěno, že u lidí, kteří začali číst Braillovo písmo poté,co oslepli, část mozku zapojená v řízení ”čtoucího prstu”, vzrostla. Podobně je dobře známo, že u chlapců se zmatkem pohlavní identity (GID, viz výše) a u těch, kteří si hrají hlavně s dívkami, se často vyvíjí ženský hlas stejně jako jiné ženské rysy. Jinými slovy: U některých je rozsahový rozvoj mozku ovlivněn tím, jak se chovají, a identitou, s jakou se spojují, zatímco vyrůstají.

3. Rozdíl ve velikosti INAH3 by mohl být spojen s něčím, co může zvyšovat možnost toho, že se člověk stane homosexuálem, ale to nemusí znamenat, že se tak stane. Například chlapci se mohou narodit s geny, které mají tendenci způsobit, že budou buď útlí nebo svalnatí. Otec může mít lepší vztah se synem, který je svalnatý, a proto dobrý v populárních sportech (lední hokej, fotbal atd.), které má sám rád, než s chlapcem, který je útlý, a je proto dobrý například v baletu nebo krasobruslení. Je to stejné, jako když se někdo narodí s geny, které způsobí, že bude vysoký. Takový chlapec má větší pravděpodobnost úspěchu v basketbalu než malý kluk. Ale vysoký chlapec nemůže být dobrý v basketbalu, dokud si na basketbal nesáhne. Stejně může být chlapec náchylnější k homosexualitě kvůli prostředí, ve kterém vyrůstá (chybějící mužský vzor, nábor RFSL atd).

(Je dobře známo, že v mužském profesionálním krasobruslení počet homosexuálů daleko překračuje jejich podíl v celkové populaci. Někteří odhadují, že je to kolem 50 % všech krasobrulařů. Když proto poprvé propukla epidemie AIDS, nastal zničující pokles počtu krasobruslařů.
Co tedy dělá dobrý otec, pokud jeho syn prokazuje nadání a zájem v této oblasti? On sám, ne synova matka, bere svého syna na trénink krasobruslařů a je tam, aby ho podporoval v jeho snaze. Nechává ho být spolu s ostatními chlapci, takže se stane ”jedním z chlapců”. Je velmi pravděpodobné, že se chlapec naváže na svého otce, což následně způsobí, že bude ”odolný vůči homosexualitě” během svého dospívání.

Navíc se musí poznamenat, že dokonce i kdyby byl průměr INAH3 u homosexuálů a heterosexuálů odlišný, ve výsledcích byly případy, kdy INAH3 u homosexuála bylo vlastně větší (ne menší) než průměrná velikost u heterosexuálů. V jednom z příkladů bylo INAH3 homosexuálního muže větší než všechna, kromě jednoho z těch 16 ”heterosexuálních mužů” ve studii. To je protiklad LeVayovy hypotézy.

Vědeckými slovy je to vyjádřeno v březnovém čísle Discover z r. 1994 následujícím způsobem [podtržení můj důraz]:
Anne Fausto-Sterling, vývojová genetička na Univerzitě Brown a jedna z LeVayových hlavních akademických kritiků, byla mezi těmi, kdo zpochybnili způsob, jakým interpretoval své údaje. ”Tvrdil, že existuje velký rozdíl ve velikosti mozkových jader u gayů a heterosexuálních mužů,” říká, ”ale stále tam bylo široké překrytí mezi heterosexuály a gayi.” To, co zjistila, byl vlastně rozdíl v rozmístění s několika jádry většími než průměr na jednom konci a několika jádry menšími než průměr na druhém, ale převážná většina byla mezi tím. Dokonce i kdybychom mohli říct, že většina lidí na jednom kraji by byla heterosexuální a věšina na druhém kraji by byla homosexuální, říká nám to málo o většině uprostřed, kde se rozmezí překrývá. Pokud by LeVay vybral jádro prostřední velikosti, nemohl by říct, jestli člověk byl heterosexuální nebo homosexuální.


Vybrané přehledy kritik LeVayovy studie také můžete nalézt v odkazu č. 26 následující po LeVayově shrnutí svých zjištění.

Záměrně chybný výklad LeVayova výzkumu masmédii je ještě dalším příkladem toho, jak se propagace homosexuality zříká jakéhokoliv požadavku objektivity a poctivosti. Hledají kapku vody v oceánu, ale nikdy ji nenajdou. Velmi doporučuji kapitolu 4 v ODKAZU č. 1 od Jeffrey Satinovera (”Hledání kapky vody v oceánu”).

Zpět na obsah

8.  Prenatální hormonální hypotézy
Může prostředí v matčině děloze ovlivnit během těhotenství nenarozené dítě takovým způsobem, že při narození je předurčeno k homosexualitě – ačkoli při početí bylo ”heterosexuální”? V této oblasti bylo mnoho spekulací. Literatura je plná případů, kdy se údajná zjištění nějakých badatelů nemohla potvrdit nebo zopakovat jinými badateli. Někdy taková zjištění nemohou být ani potvrzena, ani vyvrácena, protože podmínky původního výzkumu se nemohou zopakovat.

Například v Dornerově studii (ODKAZ č. 5), str. 66) o poválečném Německu se zjistilo, že tam bylo poněkud více mužských homosexuálů, než se očekávalo. Bylo naznačeno, že to mohlo být způsobeno neobvyklými ”hormonálními změnami” v dělohách jejich matek vyvolanými strašnými okolnostmi během konce 2. světové války. Ale takový fenomén mohl být stejně lehce způsoben skutečností, že po válce mnoho chlapců vyrůstalo bez otce, a proto trpěli vadou pohlavní identity (projev psychiky/prostředí). Všimněte si pouhých spekulací v takových studiích! Není žádný důvod, proč by měl stres v matčině děloze způsobit homosexualitu. Je to jako tvrzení, že chlapci v poválečném Německu hráli více a lépe basketbal než předtím, protože stres v matčině děloze způsobil lepší basketbalové schopnosti potomka.

Někdy je to úplně komické. Jiná studie v oblasti ”prenatální hormonální hypotézy” byla nedávno publikována Anthony Bogaertem z Univerzity Brock v Kanadě. Navrhl, že jeden ze sedmi homosexuálních mužů (statisticky řečeno) se stal homosexuálem, protože matka předtím porodila jiné chlapce. A pravděpodobnost, že mladší chlapec bude homosexuál, se s každým starším biologickým bratrem zvyšuje o jednu třetinu. Výsledek pro skupinu se ”staršími biologickými bratry” měl statistickou ”hodnotu beta” s nižším limitem vzrůstu 0,03 (pokud by byla hodnota nula nebo negativní, nemělo by to žádný statistický význam). Nicméně je zvláštní, jak byla studie opěvována a popisována hlavními médii. V propagačním listu homo přívrženci citovali studii jako podporu toho, že ”asi jeden milion Američanů jsou dnes homosexuálové nebo vyrůstají, aby se stali homosexuály, protože jejich matka porodila chlapce předtím, než se sami narodili. Přitom se nic neříká o faktu, že otec se staršími syny může mít větší tendenci zapomínat rozvíjet sexuální identitu svého nejmladšího syna. Samozřejmě je to těžší pro otce, který má mnoho dětí. 

Kromě toho, nedávno jsem četl posouzení nové Bogaertovy studie v Los Angeles Times, které zahrnovalo následující prohlášení: ”Identická dvojčata sdílejí totéž DNA a pokud je jedno z dvojčat homosexuálem, druhé dvojče je podle studie z r. 1991 v 52 % ze všech případů také homosexuálem. Mezi neidentickými dvojčaty četnost klesá na 22 % a pro ostatní bratry na 9 %.” Tato čísla jsou samozřejmě z Bailey-Pillardovy studie z r. 1991 (viz bod 3 výše), studie, která byla tak důkladně demaskována následujícími studiemi (viz body 4 a 6 výše). Jenom nemůžu uvěřit, že taková dezinformace v hlavních masmédiích není záměrná. Je to vědomá snaha přehlížet fakta, aby to bylo politicky korektní.

Zpět na obsah

9. Trend v nejnovějším homosexuálním ”výzkumu”
Už několik posledních let se převážná většina tak zvaného ”výzkumu” homosexuality zaměřuje na to, zda mají být v oblasti adopce osiřelých dětí upřednostňováni homosexuální nebo heterosexuální rodiče. Jaká je pro děti opravdu nejlepší alternativa? Mnohé z těchto výzkumů jsou řízeny politickým programem homolobby, aby se prohlásilo, že obě varianty jsou stejně vhodné. Do výzkumu je samozřejmě zapojen fakt, že mezi homosexuálními muži je vyšší četnost pedofilie (viz Mýtus č. 1, bod 4 výše).

ODKAZ č. 2 – strany 95-120 (Představují homosexuální rodiče pro děti riziko?) obsahují rozsáhlé pojednání a odkrytí prohomosexuálního rodičovského programu.

ODKAZ č. 6 – ”Žádný základ: Co nám studie neříkají na téma rodičů téhož pohlaví” je systematická (zpráva za zprávou) analýza a vyvracení 49 různých výzkumných zpráv a jejich nedostatků. Autory této knihy jsou Robert Lerner a Althea Nagai, oba PhDr. z Univerzity v Chicagu. U všech 49 zpráv objevili nedostatky u jedné nebo více z těchto oblastí:

1. Nejasné hypotézy a záměry výzkumu
2. Chybějící nebo nedostatečné srovnávací skupiny
3. Stejně sestavené, nespolehlivé a nezávažné měření
4. Nenáhodné vzorky zahrnující účastníky, kteří získali další účastníky
5. Vzorky příliš malé na to, aby poskytly smysluplné výsledky
6. Chybějící nebo nedostatečná statistická analýza

Hlavní problém se studiemi tohoto druhu je, že homosexuální rodičovství je novým fenoménem, takže vzorky přiměřené velikosti nejsou dostupné. A časové rozpětí rodičovství homosexuálních rodičů je stále velmi krátké, takže ještě nejsou dostupné žádné spolehlivé statistiky.

Ale důležitější než studie samy je, jak jsou ”zjištění” prezentována v masmédiích, protože prezentace v masmédiích je to, co řídí veřejné mínění. Velmi často pisatel článku v novinách – nebo reportér, který dělá rozhovor s ”odborníkem” – vyhlašuje své vlastní názory tónem svého článku nebo výběrem lidí pro rozhovor. Opatrně vybranými citáty a způsobem, jakým se uvádí obsah výzkumné zprávy, přispívá”objektivní” reportér k vytváření veřejného mínění v této – pro malé děti – tak extrémně důležité oblasti.

Lerner a Nagai (autoři této knihy) zkoumali novinové články o homosexuálním rodičovství mezi roky 1979 a 1999. Zjistili, že velká většina zobecňovala tvrzení, že všechny doposud prováděné vědecké studie ukázaly, že děti vychovávané homosexuálními rodiči se neliší od dětí vychovávaných heterosexuálními rodiči. A to se často prohlašuje bez odkazu na konkrétní zprávu. Pozitivní, i když falešné vyznění, které tyto tendenční zprávy mají v médiích, velmi snížilo odpor veřejnosti vůči homosexuálnímu rodičovství osiřelých dětí. Obrovská tragédie těchto dětí – častokrát už citově zraněných – se nedá vyjádřit. 

Zpět na obsah